Slavíme sto let republiky. V jakém stavu je naše země dnes? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Je to tak? 

I přes všechny výhrady si musíme přiznat, že naše země je v dobrém stavu. Stále máme svobodu a demokracii, volby prokazují, že žádná politická síla nemá dlouhodobý mandát a sílu si uzurpovat pro sebe republiku. ČR v porovnání s jinými zeměmi obdobné velikosti nebo obdobné historické zkušenosti patří stále mezi ty šťastnější. Co nám chybí, je energie a nadšení se dostat někam dál, prostě si v tom pohodlí tak hezky lebedíme. A to je to, co by se dalo nazvat, že si toho nevážíme, protože takto dobře se máme díky práci našich předků a musíme jít a budovat dál pro další pokolení. Je potřeba entuziasmus, vize, cíle a lídři, kteří nás k nim dovedou.

Co se týká rozdílu v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

Pochopitelně je hlavním problémem dědictví komunismu, a to se promítá i v tom, že nemáme nahromaděný kapitál, který by generoval další peníze, a naopak část nadhodnoty od nás ve formě dividend plyne jinam. Od roku 1945 nejvíce ze všech rozvinutých zemí na světě upadly Československo (ČR) a bývalá NDR! Problém odlivu dividend přece je jasné dědictví komunismu! Po roce 1989 zde nikdo neměl kapitál na investice do zahraničí, bylo tomu naopak. Od roku 1989 se však rozdíl v životní úrovni například mezi ČR a Rakouskem zmenšil! Jistě, to tempo dohánění bychom měli urychlit, cestou není svazovat cizí kapitál u nás, ale podporovat tvorbu vlastního kapitálu a jeho expanze za naše hranice. A také nezapomeňme na to, že jsou i neekonomické hodnoty. Moje nezletilá dcera například může v Praze bez obav jezdit do školy autobusem veřejné dopravy. To by v mnohem bohatší Francii na leckterých místech dnes už nemohla.

Režim z let 1948 až 1989 v podstatě začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes sice nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné zbytkové utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Tak pozor, během převratu v únoru 1948 už KSČ a její ozbrojené složky (LM) už například vraždily opoziční poslance (ing. Sochorec), jiní byli zatčeni. Takže nějaké čisté volební vítězství a čistá parlamentní cesta to rozhodně nebyla, tolik na úvod. Ano, KSČ získala ve volbách v roce 1946 necelých 40 % hlasů, ale nadpoloviční vítězství to nebylo a prognózy na volby 1948 byly již o hodně nižší, proto KSČ již v roce 1948 na volební vítězství nespoléhala, své původní heslo „získejme 51 % hlasů“ opustila a šla na to přes jí ovládané silové resorty. Jinak po roce 1989 jsme k nějaké „odplatě“ nepřistoupili, už i pro vysoké procento bývalých členů KSČ v tehdejším disentu. Ti by se tak museli trochu střílet do vlastní nohy. Ale ač se to nezdá, tak „očista“ společnosti od nejzkompromitovanějších exponentů bývalého režimu (justice, armáda, centrální správní úřady, policie, tajné služby) proběhla u nás daleko důsledněji než třeba v Maďarsku nebo Polsku, tam to řeší až ex post nyní!

A nakonec, v něčem máte pravdu. Normalizace byly hnusná, ale už nebyla krvavá. A takového Jakeše se už nakonec nikdo nebál, byl spíš k smíchu. V KSČ byly statisíce kariéristů, kteří měli rudou legitimaci jako pracovní knížku, z nichž ale byla velká část jinak schopných lidí, kteří by se uplatnili i za svobodného režimu (primář, akademici apod.), a i pro hodně z nich byl listopad roku 1989 vlastně vysvobozením.
Fenomén Babiš – tj. nástup miliardáře vlastnícího média do politiky v době vnitřní politické krize standardních stran, v době ekonomické krize, je na samostatnou vědeckou práci! Vždyť před čtyřmi lety měl jiný elektorát než dnes! Ale jistě, tolerance k bývalým členům KSČ je dnes větší, vždyť to zanedlouho bude od listopadu 1989 již 30 let! To je déle než první republika a válka k tomu! 

Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

V každé době je nějaký politik, který udává trend. Ať už to byl Havel v době revoluce, Klaus v době budování svobodného státu. Havel chtěl odstranit komunistickou diktaturu, Klaus vybudovat kapitalistickou tržní ekonomiku. U nich byl nějaký jasný cíl. Co v porovnání s nimi chce Babiš? Čerpat dotace? Vždyť jak jsem již psal, během čtyř let se mu vyměnil elektorát. Jaký má strategický cíl, nevíme. Vidíme jen cíle taktické, marketing ze dne na den a držet pozice a využívat je ve svůj prospěch.