Česká národní banka ve čtvrtek zvýšila klíčové úrokové sazby na 1,25 procenta. Jaký efekt pro ekonomiku od tohoto kroku centrálních bankéřů očekáváte?

Dívat se na to dá ze dvou pohledů. Tím prvním pohledem je, co to přinese. Zkrátka pohled pozitivní, popis reality. Druhým pohledem je pohled normativní, tedy posouzení, zda to je, či není dobře.

Z pohledu prvního je to jen jeden ze série výstřelů – utahování měnové politiky v tomto roce ještě podle všeho nekončí. Nejvýznamnějším důvodem, proč centrální bankéři rozhodli, jak rozhodli, je příliš slabá koruna, která kvůli své slabosti prodražuje dovozy, čímž zase zvyšuje cenovou hladinu. A udržet stabilní inflaci pod dvě procenta je hlavním úkolem ČNB. Vyšší úročení ve srovnání se zahraničím, zejména s eurozónou, bude víc motivovat ekonomické subjekty k ukládání peněz v korunách namísto v eurech, což korunu posílí, a to zase sníží inflaci. Motivace je tedy jasná, důsledky také - úvěry budou dál zdražovat. Ono poslední očekávané zvýšení úrokových sazeb se sice již ve většině dalších komerčních úrokových sazbách zrcadlí, další utažení měnové politiky však ještě ne – a právě proto, že se čeká, že signální sazby dál porostou, porostou v tomto očekávání i ony komerční úrokové sazby.

Pak je tu ještě onen druhý pohled. Já si myslím, že jakkoliv na první pohled rozhodnutí ČNB vypadá logicky, jednu chybku přece má. Jistě, úvaha vyšší úrokové sazby – silnější koruna – nižší inflace je technicky správná. Její velkou vadou ale je, že je asi tak o jeden a půl až dva roky posunutá. To, co dnes ČNB dělá, totiž reálnou ekonomiku s plnými důsledky ovlivní až za řadu měsíců, tedy až v příštím roce. No a v příštím roce už bude česká ekonomika výrazně na sestupu. ČNB tedy brzdí ekonomiku v okamžiku, kdy ona už brzdí sama. Neboli tím se ekonomika propadne ještě víc. To, co centrální banka dělá dnes, měla dělat někdy během roku 2017. Jenomže v té době ČNB ještě intervenovala jak o život a naopak se snažila inflaci rozpumpovat. To se jí podařilo do té míry, že ekonomiku přehřála a dnes inflaci musí brzdit. Vše, co ČNB v posledních letech – už od počátku intervencí – dělá, dělá se zpožděním. A protože to dělá se zpožděním, dělá to ve špatnou chvíli, kdy výsledky jsou kontraproduktivní. Místo aby ČNB svou měnovou politikou zmírňovala cyklické výkyvy, ještě víc je zvýrazňuje.

Od konce devizových intervencí loni na jaře je to od ČNB už pátý posun směrem nahoru. Přesto guvernér Jiří Rusnok nevyloučil, že pokud budou přetrvávat stávající podmínky, může už při nejbližším zasedání dojít k dalšímu zvýšení. K čemu to jeho vyjádření má posloužit, a to bez ohledu na to, zda ke zvýšení dojde, nebo ne?

Musíme si uvědomit, že ekonomika – míněno kurz koruny, koncové tržní úrokové sazby pro klienty, ale třeba i mzdy, ceny akcií a další – reaguje nikoliv na to, co se již stalo, ale na to, co se očekává, že se stane. Věci minulé jsou v ekonomice již zastaralé. Jen očekávání má sílu v ekonomice něco ovlivnit. A když se toto očekávání vyplní, většinou se již v nastavení ekonomiky zrcadlí, takže už k žádné reakci nedojde.

Když tedy guvernér mluvil o tom, že zvyšování úrokových sazeb bude pokračovat, musíme to číst tak, že se vlastně snažil korunu přesvědčit, aby toto budoucí zvyšování úrokových sazeb do svého kurzu už nyní započítala. A posílila. Je to v podstatě taková malá slovní intervence na posílení koruny. A opět si můžeme klást otázku, zda nyní, když ekonomika brzdí, není ČNB tak trochu posunutá… Jestli náhodou série zvyšování úrokových sazeb už neměla být odbytá. Já myslím, že ano. Úroky měly už teď být výš, než jsou, a teď už jsme se měli spíš pomalu mentálně chystat na to, že jejich příští pohyb bude až příští rok, a to směrem dolů. Zkrátka pořád tu je to hrozně dlouhé zpoždění, které pozitivní efekt měnové politiky do značné míry vymazává.

Analýza Českého statistického úřadu ukázala, že české domácnosti utrácejí rychleji, než jak rostou jejich příjmy. Během prvních tří měsíců letošního roku se spotřební výdaje zvýšily oproti předchozímu čtvrtletí o 5,5 procenta, což vedlo i ke snížení míry úspor. Ta dosahovala v prvním čtvrtletí 8,4 procenta, což je nejméně od roku 1999. Jde o důsledek toho, že lidé dlouhodobě věří tomu, že se ekonomice bude i nadále dařit. Co a kdy by ten optimismus mohlo nabourat?

Ano, to je naprosto klasický obrázek ekonomiky za vrcholem hospodářského cyklu. Příjmy ještě stále rostou, ale už zpomalují tempo růstu. Naopak výdaje rostou stále rychleji, protože lidé si ještě většinou nepřipouští, že období velké hojnosti se chýlí ke konci. Firmy si to ale už uvědomují. Vidí to například v tom, že se jim už nedaří tak jako v minulosti navyšovat vývozy. Proto také tyto firmy už nikam nespěchají s investováním, vyrobené zboží jim déle a déle zůstává na skladě… Zhruba v takové fázi ekonomického vývoji se nacházíme i my.

Další fáze hospodářského cyklu nastane právě v onom okamžiku, kdy se víra lidí ve stálé zlepšování najednou vypaří. A kdy to přijde? V okamžiku, kdy začne první vlna propouštění. V tu chvíli se lidé leknou a začnou usilovně šetřit. Ale do toho okamžiku je ještě naštěstí dost daleko, stále nám zbývá minimálně několik dlouhých měsíců.