„Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal...“ Tohle napsal Karel Čapek po uzavření mnichovské dohody a následné kapitulaci. Necelé tři měsíce poté v ovzduší rostoucí nenávisti vůči vlastenecké inteligenci jeden z nejznámějších českých spisovatelů zemřel.

Smrt intelektuála

Na Nobelovu cenu za literaturu byl Karel Čapek nominován celkem sedmkrát, naposledy v roce své smrti. V prosinci 1938 si při náročných opravách domu a zahrady ve Staré Huti, které byly poškozeny povodní, přivodil lehkou chřipku. Nejdřív to sice vypadalo nadějně, ale pak se k chřipce přidaly zánět ledvin i zápal plic, a bylo zle. Přesně před osmdesáti lety zemřel Čapek na plicní edém. Zesnul ani ne čtvrt roku před německou okupací Čech a Moravy. Unikl tím zatčení, které plánovalo gestapo.

„Myslel si, že má chřipku, kterou nebude těžké překonat. Mýlil se. Měl na konci roku 1938, který byl pro Československo tak tragický, oboustranný zápal plic. Poměry tenkrát zahušťovaly nenávist a podezřívavost. Když je doba přátelská šmejdům, tak jejich schopnosti a řady narostou do nadoblačné velikosti a normální lidé to mají hodně těžké,“ říká historický publicista Zdeněk Čech, který píše o době, kdy bylo Hitlerovo jméno skloňováno ve všech pádech, ve své knize Potlučený lev.

Kritické zamyšlení

„Čapek byl podle mě ve své nejlepší knize Válka s mloky naprosto světový. Příběh velmi dobře koresponduje s autorovou novinářskou průpravou. Vstupují do něj skvěle pojaté reportážní prvky kombinované s fiktivními zprávami z tisku. Čapek nebyl třeba ve srovnání s romantiky jako Henryk Sienkiewicz či Walter Scott typem silného beletristy-vypravěče. Byl to spíš spisovatel reportérsko-novinářského typu a výborný figurkář. Jeho další spisovatelské dílo už přes mnohé klady úrovně Války s mloky nedosahuje. Na druhou stranu byl ovšem vynikající dramatik a velmi dobrý žurnalista, nicméně všechny jeho novinové sloupky prvotřídní být nemohly. To prostě při jejich kvantu nebylo možné,“ posuzuje Čech.

Bývalý novinář Zdeněk Čech nehýří ohledně Karla Čapka jen a jen superlativy, ale dokáže být i kritický: „Hovory s TGM jsou například jednou z nejhorších věcí, jaké kdy Čapek napsal. Řekněme to natvrdo. Můžeme si Masaryka nesmírně vážit, ale kvalitní autor by se mu neměl tolik podbízet. V současnosti platí Hovory s TGM za jakýsi státotvorný text či filozofický traktát, z čehož mi není dvakrát dobře. Podle mě jde svým způsobem o nepochopení Čapka i Masaryka. Vždyť to oba byli pánové na úrovni...“

Štvanice

Mnichovská dohoda znamenala sice pro Čapka hlubokou tragédii, ale nejdříve vládní a prezidentské kroky ospravedlňoval. Snažil se zabránit rozvratu národa, který se však rychle blížil. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše na začátku října 1938 a po jeho emigraci do Velké Británie zůstal doma jako jediný viditelný symbol první republiky. Často se tedy ocital v pozici „obětního beránka“. Dostával urážlivé a výhrůžné anonymní dopisy, přijímal hanlivé telefonní hovory, vandalové mu občas v domě vytloukli okna. V reakci na neustálé napadání zveřejnil šestadvacátého listopadu v Lidových novinách úvahu „Jak to bylo“, kde ke konci napsal: „Též český spisovatel musel mnoho postoupit: řekněme tomu, své mravní území. Zbývá mu ho jen kousek pod nohama, a to ještě v samotě.“

Historický publicista Zdeněk Čech k tomu dodává: „Na jeho smrti se hodně podepsala štvanice, která vůči němu nabrala na síle za druhé republiky. Tehdy, po tragédii v Mnichově a zlomené vůli k boji s Hitlerovým Německem, se začala rychle šířit a bobtnat vůle ke svinstvu. Volalo se ‚odbenešit‘, začal hon na Židy, zanikaly do té doby legální parlamentní strany a v hledáčku nenávistných se samozřejmě ocitaly i vynikající nositelé tuzemské kultury. Čapkův svět umíral a spisovatel zemřel s ním.“