Média minulý týden připomněla výročí „Vítězného února“ roku 1948. Popasovala se s tímto výročím dobře? Jak se k tomuto přelomovému období vlastně staví zahraničí, respektive zažil jste někdy v Evropském parlamentu v tomto smyslu nějaké negativní připomínky, nějaká šťouchnutí...?

Média vesměs pracovala s různými hypotézami na téma „převrat, nebo puč“. Nikoho jakoby nezajímalo, že pokus o svržení vlády vycházel od ministrů, kteří podali demisi, a nikoliv od ministerského předsedy, tj. Klementa Gottwalda, a tedy komunistů. Fakta, jak už je to obvyklé v poslední době, byla zamlčena, a různé spiklenecké teorie, které se opírají o snahu dezinterpretovat skutečné události, hlasitě opakoval soubor našich médií zvaný nepříliš poeticky mainstream. V Evropském parlamentu, ani v jiných místech na západ od našich hranic, jsem nepostřehl ani náznak pozornosti tomuto datu. Mimochodem nedoukové, kteří v našich sdělovacích prostředcích tvrdí, že 25. únor 1948 se stal začátkem rozdělení světa železnou oponou, zřejmě netuší, že o železné oponě rozdělující Evropu mluvil jako první v roce 1946 Winston Churchill.

Novinář Pavel Šafr napsal: ,,Česká společnost je zasažená infekcí bolševismu, která měla v plebejském národě příznivé podmínky růstu. Rovnostářství, závist, xenofobie a nízký majetkový stav většiny obyvatelstva vedl už po první světové válce k rozšířenému názoru, že zemědělskou půdu je možné konfiskovat, a tedy ukradnout. Antiněmecká hysterie pak Čechy po další válce dovedla k myšlence okradení německých občanů, čímž byl tak masivně narušen právní pořádek, že následné znárodňování českého majetku už nepřišlo nikomu divné. Prosovětské a proruské emoce, touha krást, nedostatek slušnosti a náboženské víry, absurdní husitská legenda a rozvrat přirozených hodnot. To vše vedlo Čechy ke komunismu. V roce 1946 volilo komunistickou stranu více než 40 procent Čechů. Pro ruské okupanty jsme byli nádherné sousto. Sami jsme si v únoru 1948 vlezli na pekáč. Sovětští poradci mohli být s námi spokojeni.“ Je to správný historický výklad?

Nevím, kdy se narodil pan Šafr, a jsem velmi rád, že nemohu být ani náznakem považován za jeho učitele. Jinak bych se totiž propadl hanbou nad hloupostí jeho vývodů. Po první i druhé světové válce ve všech zemích, které tyto války zasáhly, panovalo přesvědčení, že je nezbytné provést několik kroků. První z nich byla konfiskace majetku zrádců a poražených mocností, druhým z nich byla nutnost demokratizace režimů a třetím z nich požadavek zdanění velkých majetků a přerozdělení národního bohatství ve prospěch většiny obyvatel.

Pokud by tento nedouk lehce nahlédl do dějin států Evropy po první a po druhé světové válce, zjistil by stejnou tendenci prakticky u všech národů. Je logické, že každý národ se snažil v těchto opatřeních navázat na své nejlepší historické tradice. U nás takovou tradicí bylo a je husitství. Pouze lokajové a pohrobci vítězů od Bílé hory to samozřejmě vidí jinak. V Čechách proto logicky přišla republika, všeobecné volební právo a pozemková reforma, a to bezprostředně po vzniku samostatné měny a nařízení o nostrifikaci firem. Po druhé světové válce došlo opět prakticky všude k potrestání kolaborantů a zrádců, k rozsáhlým znárodněním majetku a k výrazným demokratickým reformám, které dodnes výrazně zdaňují neproduktivní majetek např. ve Francii a Velké Británii.

Je škoda, že lidé nedotčení znalostí historie jako pan Šafr mohou vykládat jako seriózní komentáře své nejapné vývody. Pokud by si přečetl Postupimská ujednání a znal alespoň trochu historii několika prvních let po roce 1945, ušetřil by si trapnosti, které citujete. Ve většině vyspělých států poválečné Evropy, bez ohledu na to, kým byly osvobozeny, výrazně zvítězila levice. Ve Velké Británii labouristé, ve Francii a Itálii se staly nejsilnějšími komunistické strany. Nešlo tedy pouze o poválečné Československo (kde mimochodem komunisté získali zmíněných 40 % pouze v Čechách a na Moravě, na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana).

Prý se ve spojitosti s podporou vlády Andreje Babiše ze strany KSČM vrací jakýsi Únor 1948. To ale mnozí vaši kolegové z KSČM považují za totální nesmysl. „I po 70 letech toto téma slouží k šíření psychologie strachu, že tu snad jsou síly, které usilují o návrat do té doby. Jako by oligarcha Babiš byl novým Gottwaldem,“ uvedl k tomu váš kolega, místopředseda KSČM Jiří Dolejš na svém blogu na serveru Aktuálně.cz.  Dolejš má za to, že krajností by se měla jevit spíše SPD, který kritizuje svobodu pohybu a právo víry odlišných, nežli strašení z návratu do roku 1948... Má Jiří Dolejš pravdu?

Srovnávat vítězství KSČ v roce 1946, kdy získala přes 40 procent odevzdaných hlasů, s vítězstvím ANO v loňském roce (necelých 29 procent) může znamenat jenom jediné. Autor takovéhoto srovnání vůbec netuší, pro jaký program získávala hlasy KSČ, a s jakým programem šlo do voleb hnutí ANO.

Populistický pravicový program ANO má nejvíc průniků s programem ODS. Proto také bezprostředně po volbách nabídnul Andrej Babiš účast ve vládě právě ODS. Že vyjednává se všemi stranami a dokonce některé z jejich požadavků zapracovává do připravovaného programu vlády, je pouze znamením, že se snaží skutečně vyjednávat, a nikoliv převálcovat ostatní většinou několika málo hlasů.

To nic nemění na faktu, že pro skutečnou levici nepřichází účast na vládě s pravicovým subjektem v úvahu. Srovnávat politika, který nikdy nebyl velkým vlastníkem čehokoliv, s druhým nejbohatším mužem ve státě, vyžaduje velmi bujnou fantazii. Jediné, co je spojuje, lze formulovat jako schopnost jednoduše, stručně a jasně vyjádřit myšlenku v politickém boji.

Jak již bylo řečeno, rýsuje se pravděpodobná varianta vlády: hnutí ANO s ČSSD a s podporou KSČM. Jakou odezvu by vyvolal takový kabinet v EU, vyvolal-li by vůbec nějaký zájem v zahraničí?

Jestli něco v zahraničí vyvolalo zájem, tak to bylo znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem. Pokud jde o sestavování české vlády, zájem v EU je minimální. Daleko více jsou akcentována témata brexit, sestavování německé vlády a situace v Polsku. Rád bych ještě opravil nepřesnou formulaci v otázce. Pokud jsem dobře informován, pak jediná možnost, kterou připouští KSČM je tolerance, nikoliv podpora případné vlády ANO s ČSSD.

SPD je na tapetě, co se týká výroků v souvislosti s táborem v Letech u Písku. Šéf SPD zpochybnil oplocení, poslanec Miloslav Rozner uvedl, že to byl „neexistující pseudokoncentrák“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v této souvislosti u Moravce pochyboval o tom, jak je možné, že se člověk jako Tomio Okamura vůbec dostal na post místopředsedy Sněmovny. Za vážnou situaci považuje to, že „byl parlamentem demokraticky v tajné volbě zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické, a to nemluvím o populismu a demagogii“. Jak hodnotit přínos Tomia Okamury pro českou politiku?

Tomio Okamura jasně artikuloval obavy části naší veřejnosti z možného příchodu velkých skupin migrantů do ČR. Nejde o to, že by naše populace byla xenofobní, ale vznik ghet ovládaných cizinci v řadě zemí západní Evropy způsobuje logicky nárůst pravicového populismu. Naši občané na toto nebezpečí reagovali tím, že hnutí Tomia Okamury získalo výraznou podporu.

V České republice již máme řadu let skupinu sociálně nepřizpůsobivých občanů, a proto veřejnost tak citlivě reagovala na mnohdy populistická vyhlášení nejen Tomia Okamury. Mimochodem, i některá rozhodnutí Ústavního soudu pod vedením pana Rychetského jsou důvodem takovýchto reakcí části voličů.

Tomio Okamura tedy tím, že poukázal ne vždy zcela šťastným způsobem na dané téma, otevřel diskusi týkající se negativních jevů souvisejících s masovou migrací. Tyto obavy jsou namístě zejména s ohledem na snahu prosadit některá nová ustanovení ve čtvrté revizi Dublinských nařízení.