V minulém týdnu došlo k teroristickým útokům v Tunisku. To přitom bylo považováno za zemi, která jako prakticky jediná dokázala „ustát“ arabské jaro v roce 2011 alespoň do té míry, že tam nedošlo k rozkladu státních struktur jako v Libyi nebo v podstatě občanské válce jako v Egyptě. Nemáte jako diplomat, který se pohyboval v regionu severní Afriky, obavy, že by se nyní mohlo něco podobného odehrát i v Tunisku?

Tunisko je přes všechny peripetie, kterými si v posledním období prošlo, stále nejsekulárnější zemí afrického Maghrebu. Z tohoto důvodu se domnívám, že se mu osud rozvrácené a zničené Libye, případně Egypta může vyhnout. Vede mne k tomu několik dalších faktů. Muslimské bratrstvo v Tunisku po arabském jaru již jednou volby vyhrálo, ale dostalo se do situace, kdy nebylo schopné zemi řídit a vlády se dobrovolně vzdalo. Tunisko je také, co se týká nerostného bohatství, relativně chudou zemí, a o její ovládnutí proto nemají islamistické skupiny takový zájem. Jeho bohatstvím je turistika, která nutí obyvatele každodenně komunikovat a přizpůsobovat se potřebám zahraničních turistů. To je však přesně to, co islamisté dělat nechtějí.

Na druhé straně poslední útok, zaměřený proti zahraničním turistům, výrazně poškodil Tunisko ekonomicky, neboť turisté se od jeho pláží ze strachu o svoji bezpečnost pravděpodobně odvrátí. Může tak vážně ohrozit snahy tuniské vlády o stabilizaci situace po arabském jaru. A naopak podpoří islamistické elementy v tuniské společnosti, nad kterými se nyní již nevznáší železná pěst despotického prezidenta Zína Abidína bin Alího.

Zemí se specifickým postavením, zejména díky blízkému spojenectví s USA, je v arabském regionu Saúdská Arábie. V poslední době se však objevují spekulace, že Američané už na tomto svém spojenci tolik nelpí, a to může vést k zásadním změnám v celém regionu. Co si o tom myslíte?

Vztah USA ke svému největšímu spojenci v arabském světě, Saúdské Arábii, byl vždy plný paradoxů. Spojené státy, bojující za demokratické principy po celém světě a obětující za tyto principy stovky a tisíce svých vojáků, se přátelí a bezvýhradně podporují nejkonzervativnější teokratický režim, jaký v arabském světě vůbec existuje. Režim, pro který tolik Amerikou protežované demokratické principy, ale ani lidská práva a náboženské svobody neznamenají takřka nic. Důvodem pro tento podivný vztah není nic menšího než největší zásoby ropy na světě, ležící pod pískem pouští Arabského poloostrova.

Svět se však mění a mění se také technologie na dobývání energetických surovin. Díky technologii krakování, tj. těžby břidlicového plynu a pokroku v technologiích při těžbě ropy se USA stávají nejen nezávislými na dovozech, ale začínají naopak svůj břidlicový plyn vyvážet. Nemají proto důvod Saúdskou Arábii napříště již tolik protežovat.

Situace na Blízkém východě je už tak velmi dramatická. A pokud USA přestanou bezvýhradně podporovat Saúdskou Arábii, může se ještě více zdramatizovat. Již dnes v regionu posiluje výrazně role Íránu, který podporuje šíitské menšiny ve většině arabských zemích. Pokud skutečně dojde k dohodě o íránském jaderném programu, o kterém se právě nyní horečně jedná v Ženevě, a padnou, byť i jen částečně, sankce proti Íránu, čeká tuto zemi nepochybně bouřlivý rozvoj.

Zuby na hegemonii v regionu si ale brousí také Erdoganovo Turecko, které sní o obnově Turecké osmanské říše. Pryč je po mnoho desetiletí uplatňovaná Ataturkova politika sbližování s Evropou. Nyní je na řadě růst vlivu Turecka v regionu, kam skutečně patří. Může se stát, že Turecko Saúdskou Arábii v její roli strategického spojence USA v regionu rychle nahradí.

Výrazně se může změnit také pozice Izraele, který přišel o svého dlouholetého spojence, Turecko, zatímco posiluje jeho úhlavní nepřítel, Írán, a bude muset v zájmu své budoucnosti možná začít dělat kompromisy s Palestinci.

Případné zklidnění konfliktů v Sýrii, Iráku i Jemenu bude podle mého záležet právě na tom, jak porostou vektory síly a vlivu Turecka a Íránu. Na Turecku pak bude také výsledek boje s Islámským státem. Pokud se aktivně zapojí do koalice, která proti IS bojuje, nemám o výsledku boje pochyby. Zatím se to však nestalo a Turecko v Sýrii spíše přilévá olej do ohně.

Nelze opomenout ani možné snahy bývalých koloniálních velmocí, například Velké Británie nebo Francie, nabýt v regionu znovu svůj vliv poté, co je o něj USA kdysi připravily. Nyní by k tomu mohla být vhodná příležitost.

A jak vůbec tato pozice Saúdské Arábie jako „nejlepšího přítele USA“ ve spojení s tím, že jde o velmi konzervativní a teokratický režim, ovlivňovala vztahy mezi muslimskými zeměmi?

USA jako věrný spojenec sunnitské Saúdské Arábie podporovaly především ty muslimské režimy, ve kterých vládli sunnité. A zvláště pokud se na jejich teritoriu také nacházely bohaté zásoby ropy a plynu. Naopak šíitské režimy jako například Írán na růžích ustláno zdaleka neměly. Paradoxně však právě USA svrhly v Iráku sunnitský Saddámův režim, aby pak vládu předali jeho opozici, šíitům.

Americká podpora teokratickému saúdskému režimu a jeho bohatství získané z vývozu ropy vedly mimo jiné k intenzivnímu šíření nejkonzervativnějších sunnitských tradic a myšlenek vyznávaných v Saúdské Arábii (wahabismus) do ostatních arabských zemí regionu i do dalších muslimských zemí na celém světě. Výsledkem uplatňování těchto idejí jsou pak činy islamistických teroristických organizací – al-Káida, Boko Haram, Islámský stát a dalších.

Jak se podle vás v současnosti vyvíjí napětí mezi sunnitskou a šíitskou větví islámu? Máte dojem, že tento přes tisíc let trvající rozpor se aktuálně spíše přiostřuje, nebo utlumuje?

Mezi představiteli sunnitského a šíitského islámu probíhá nesmiřitelný konflikt po staletí. Současný boj mezi těmito směry islámu je stále intenzivnější a má na svědomí tisíce obětí. Domnívám se, že právě dochází k jednomu z historických vyhrocení tohoto náboženského konfliktu, kterých již bylo v dějinách několik. Příčinou intenzity současného krveprolití jsou jednak dnešní moderní zbraně, jednak způsob boje, který obě strany používají, sebevražedné útoky. Nikoli na ozbrojené složky protistrany, ale zejména na bezbranné lidi na tržištích a ulicích. Jde fakticky o teroristické útoky mající za cíl zasít strach mezi co největším množstvím lidí z dané komunity.

Za jednu z příčin současného pokračování boje mezi sunnitským a šíitským směrem islámu, kromě jejich nesmiřitelného sporu o nástupnictví po proroku Mohamedovi, považuji také opakované vměšování velmocí do regionu Středního východu. Ne každý se chce vzdát svého přírodního bohatství a ne každý je ochoten nechat si implantovat ze dne na den principy evropské demokracie.

Dnes se hodně debatuje o kulturních rozdílech, nebo naopak o shodách a blízkostech mezi muslimskými a „západními“ zeměmi. Když zavzpomínáte na své první dojmy z muslimského světa, jak moc velký to byl „kulturní šok“?

Můj první kontakt s islámským světem se uskutečnil na samém začátku 90. let. Odjel jsem si tehdy do Jakarty vyzkoušet svou znalost indonéštiny. Moje představy o této zemi byly ovlivněné hlavně četbou dobrodružných knížek a cestopisů. Z letadla jsem ale vystoupil do asijské megapolis podobné spíše americkým velkoměstům než příběhům, které jsem četl. To byl pro mne opravdu šok vidět na místě domorodých chýší americké mrakodrapy.

Indonéský způsob vyznávání muslimské víry je velmi tolerantní a benevolentní a není s ním žádný problém. Je hodně ovlivňován paralelně v zemi vyznávanými náboženstvími, buddhismem, hinduismem i křesťanstvím. Pět indonéských náboženství je dokonce citováno v jejich ústavě (křesťanství je tam rozděleno na katolictví a protestantství).

Život v hlavním městě Jakartě se nijak významně neliší od života v Evropě. Rozdílná je samozřejmě obrovská rozloha města nebo nekončící dopravní zácpy. Indonésané mají ve zvyku žít na ulici. Tam se také jí. Chudí u obyčejného pojízdného stánku na kraji ulice, majetnější v některé z tisíců restaurací všech možných druhů. Venkov samozřejmě žije v mnoha ohledech dosud tradičním životem. Jí se tam například v některých situacích rukama. Protože jsou však Indonésané velmi čistotní, zpravidla se taková hostina obejde bez problémů.