Andrej Babiš již není ve vládě, jeho hnutí ANO však vládní krizí příliš neutrpělo. Jak je to možné? Sociolog Daniel Prokop míní, že Babiš získává nové voliče hlavně mezi občany ve věku 50 až 70 let, kteří inklinují k Miloši Zemanovi a mají pocit, že za minulého režimu bylo leccos lepší, přesto nechtějí volit komunisty. Dá se to tak chápat?

Bohužel neznám zdroje, ze kterých čerpá Daniel Prokop. Výhodou nebo nevýhodou – jde o to, v jaké situaci – nejrůznějších hnutí a sdružení v politice je, že do nich může volič vkládat své naděje. V případě, že se podaří veřejným sdělovacím prostředkům dostatečně dehonestovat politickou reprezentaci, preferují voliči subjekty, které nemají žádný reálný program. Obrovská protizemanovská kampaň, kterou ne příliš dovedně rozvíjí několik skupin (tzv. pražská kavárna), zjevně využila situaci kolem vládní krize a objektivní zdravotní problémy Miloše Zemana. Voliči staršího věku zpravidla chodí k volbám a řada z nich i sleduje programy jednotlivých volebních stran. A proto pouze jako výraz krajního znechucení nad stavem české politické scény mohou podpořit subjekty bez programu, jako je ANO nebo Starostové a nezávislí, případně nejrůznější nově se vynořující formace.

Na Babiše otevřeně útočí i kruhy řadící se k „pražské kavárně“. Respekt píše, že „je nutné mu strhnout proevropskou masku“. Pavel Šafr neustále tvrdí, že Babiš ohrožuje demokracii, jiní autoři píší o jeho podnikání, Čapím hnízdu apod. Preference ANO ale příliš neklesají...

Andreji Babišovi se podařilo přes veškeré útoky a snahy o jeho dehonestaci – mimochodem mnohdy velmi neobratné – udržet si image neohroženého bojovníka za čistotu podnikání. Osobně jsem překvapen tím, že i v místech, kde jeho firmy koupily provozy a buď je zlikvidovaly, nebo výrazně zmenšily, dostává ANO velké preference. Zřejmě jeho z billboardů známé „snění“ zatím na veřejnost má větší vliv než realita. Škoda, že jako ministr financí k realizaci snů vládou, jejímž byl prvním místopředsedou, nijak nepřispěl. Z juda je známa situace, kdy dobře trénovaný borec má problém s uchopením neforemného soupeře. V tomto případě politické strany jsou v podobné pozici jako trénovaný borec.

Podle průzkumu CVVM se důvěra v prezidenta a vládu v souvislosti s vládní krizí propadla. Hlavě státu nyní důvěřuje 41 procent lidí, zatímco v předchozích dvou měsících to bylo vždy 55 procent. Důvěra ve vládu ale přitom spadla na 23 procent z dubnových 40 procent. Spokojenost lidí s politickou situací je podle CVVM nejhorší od konce roku 2013. Vypovídá to o něčem?

Zda to o něčem vypovídá? Ano. Již od prvního dne po volbě prezidenta platí pro naše sdělovací prostředky takřka „povinnost“ tvrdě zkritizovat jakýkoliv krok Miloše Zemana. Jede do Číny? Zatahuje nás tím na Východ! Pojede do USA? Jistě bude z nějakého důvodu schůzka s prezidentem Trumpem odložena! Mluvil s prezidentem Putinem? Opět odklání Českou republiku na Východ! Pouze ne příliš vyargumentované tvrzení o nutnosti posílit naši armádu nebylo takto kritizováno. Bohužel, naše veřejnost na základě kampaně sdělovacích prostředků interpretuje vládní krizi jako výraz mstivosti Miloše Zemana v kombinaci s jeho podporou Andreje Babiše. Domnívám se, že důvěra v hlavu státu bude po tomto výkyvu v dalších měsících opět stoupat.

Jak vnímáte vlnu podpory Jiřímu Kajínkovi? Signalizuje to třeba možnost, že lidé nedůvěřují v soudní systém, nedůvěřují v polistopadové zřízení jako takové?

Ano. Důvěra v polistopadové zřízení jako takové není vysoká. Řada rychle utlumených afér v soudním systému ukázala, že soudci nejen nejsou ani při vysokých platech neúplatní, ale nejsou navíc ani objektivní. Výrazně rozdílné nálezy soudů v prakticky identických případech se sice na veřejnost dostávají jen výjimečně, ale přesto mínění většiny našich obyvatel o soudním systému není příliš vysoké.

Češi jsou velmi skeptičtí vůči EU a nechtějí euro. Premiér Sobotka přesto trvá na tom, že musíme být v „jádru EU“ a že musíme euro přijmout. Co k tomu lze říci?

Evropská unie je dlouhodobě poměrně nesourodým seskupením států. Dají se již řadu let pozorovat nejrůznější skupiny, které jsou jak historicky založeny (severské země, Benelux, V4), tak odvozeny od rozšířené spolupráce, jako je eurozóna či schengenský prostor. Zvláště při různých krizích se ukazuje, že tzv. jádrem EU je tandem Německo–Francie, často doplněný Velkou Británií a Itálií. Formulace premiéra Sobotky o jádru EU pramení zjevně z hlubokého neporozumění mocenské struktuře EU. Zejména v sociální oblasti je vidět obrovská propast mezi státy střední a východní Evropy a „původní patnáctky“, která se zformulovala po posledním rozšíření v roce 1985.

Skepse Čechů je naprosto přirozeným důsledkem neustále se vzdalující perspektivy „ekonomického vyrovnání“ se starými členskými zeměmi. Podhodnocení národní měny a výrazný odstup mezd proti našim sousedům, to jsou hlavní zdroje skepse. Problémy eura a mnohdy velmi nevhodná aplikace směrnic EU se zdůrazňováním „to po nás chce Brusel“ tento temný obraz pouze rámují.

Angela Merkelová je prý vyděšena tím, že americký prezident Donald Trump nemá chuť příliš podporovat své evropské spojence a mluví o tom, že Evropa se musí bránit např. Rusku sama. Myslíte si, že požadavek dodržení slibovaných výdajů na NATO posiluje nebo jde ruku v ruce s myšlenkou společné evropské armády?

Domnívám se, že Angela Merklová buď není v obraze, nebo záměrně kalí vodu. Pokud není v obraze, což je málo pravděpodobné, je mi jí líto, ale více se k tomu nedá říci. Pokud ví, o čem mluví, jistě „obrana“ zajásá, jelikož tento postoj umožňuje zvýraznit roli Bundeswehru při tzv. Evropské obraně. Ze Spolkové republiky, při posledních setkáních NATO na nejvyšší úrovni, sdělil představitel SRN naprosto jasně, že Německo dvě procenta HDP na obranu dávat nebude. Pro mne je nepochopitelné, že jsme se v našich sdělovacích prostředcích žádného komentáře k tomuto stanovisku nedočkali. Vzhledem k tomu, že nejvyšší představitel státu, prezident Miloš Zeman, bohužel také zklamal naděje svých příznivců a souhlasil s nutností dávat na vojenské výdaje v ČR dvě procenta HDP, nezbývá než konstatovat fakta. Výdaje na armádu ČR jsou z hlediska teritoriální obrany vyhozenými prostředky. Snaha v tichosti budovat společnou armádu EU se periodicky vrací, a to v různých formách. Zpočátku se jednalo o projekt západoevropské unie, v poslední době jde spíše o snahu podpořit společnou vyzbrojovací agenturu. Pokud bylo dosaženo nějakých úspěchů v této oblasti, potom pouze v oblasti ručních zbraní. Většina států totiž dováží složitější vojenskou techniku ze Spojených států. Tzv. obrana motivovaná zejména imaginárním nebezpečím z Ruska je opravdu pouze strašákem. Proti současným bezpečnostním rizikům nás armády zemí NATO nejsou schopny hájit.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se sešel v pondělí ve Versailles se šéfem Kremlu Vladimirem Putinem. Podle mnohých odborníků prý překvapil takto brzkou schůzkou. Je to znamení něčeho významného?

Jedná se o pozitivní signál. Emanuel Macron se snaží naznačit tímto setkáním snahu navázat na tradiční dobré vztahy Francie a Sovětského svazu v nejlepších dobách politiky porozumění. Podobně vstřícná byla vždy administrativa silných francouzských prezidentů. Zdá se tedy, že jde o snahu ukázat nového obyvatele Elysejského paláce jako silného a sebevědomého politika. Více toto první střetnutí nemohlo ani přinést. Před parlamentními volbami jde o dobrý tah.

Přes dva roky média referují ze všech stran o migrační krizi. Kdo z českých a evropských politiků obstál a kdo ne? Jak obstála v této záležitosti EU a jak obstál český národ?

Česká republika se stala průchozím domem pro tisíce migrantů směřujících do Německa. Přirozeně tito lidé vybaveni velkým sebevědomím a výpočetní technikou nevzbuzují mnoho sympatií u našich obyvatel. Politici EU, kteří nás obviňují z xenofobie, ovšem naprosto selhali. Zejména v Německu a Švédsku národní parlamenty dynamicky mění legislativu týkající se migrantů a Angela Merkelová upouští od „Willkomenn Kultur“ a snaží se vyřešit odsun těch, kteří nesplňují německá kritéria pro azyl tím, že některý z ekonomicky výrazně slabších států bude tento problém za Německo řešit.

Evropská komise se rozhodla navrhnout nesmyslné přerozdělení části migrantů, kteří doputovali do Řecka a Itálie i do jiných zemí, a dokonce začala rozvíjet v rámci tzv. dublinského systém myšlenku o sjednocení podmínek života migrantů v přijímajících zemích. Protože navrhované kapesné bylo srovnatelné s výší naší průměrné mzdy, nesetkala se myšlenka se vřelým ohlasem v zemích, kam by tito migranti měli být směřováni. Navíc není jasné, jak a kam odsunout ty z migrantů, kteří nárok na udělení azylu nemají. Readmisní dohody se státy původu migrantů fungují velmi špatně a jenom v SRN zmizelo podle zpráv z německého tisku z evidence přes 200 tisíc lidí. Vedoucí politici EU tedy jednoznačně neobstáli a EU jako celek prokázala neschopnost masivní nájezd migrantů zvládnout jinak než tradičními postupy. Za ně je ze strany EU ovšem tvrdě kritizováno Maďarsko.

Náš národ není xenofobní. To prokazuje zhruba 475 tisíc cizinců žijících v současné době na území naší republiky. Pokud kdokoliv požádá o azyl, bude jeho žádost podle našich zákonů posouzena a každý, kdo se chce přizpůsobit našemu způsobu života a u nás pracovat, je vítán.

Prezident Zeman čelí kritice, že v Číně i na summitu NATO vypadal unaveně. Odpůrci Zemana jsou tak tudíž „na koni“. Dělá Zeman něco špatně? Co by měl změnit? Je ohroženo jeho znovuzvolení?

Znám spoustu českých politiků, kteří i při daleko menším „zápřahu“ mají problémy. Není divu, že Miloš Zeman občas vypadá unaveně. Nedokážu si představit, že by něco změnil na své životosprávě a pracovním tempu. Některé jeho výroky samozřejmě jsou kritizovatelné, ale nedokážu si na jeho místě představit některého z řady kandidátů z minulých voleb. I na podstatně méně exponovaných místech buď prokázali daleko větší únavu, nebo nedostatek orientace v problému. Domnívám se, že hlavním ohrožením bude pro Miloše Zemana v prezidentské kampani jeho zdravotní stav.

Na konec jsem si schovala perličku v podobě dokumentu České televize (ČT) Co dokáže lež, který ČT odvysílala minulé úterý. Dokument se snažil vylíčit, jak nás některé zpravodajské weby mylně informují, dokonce leckdy v zájmu Ruska. Žádné konkrétní lži, které by ale měly škodit Čechům, v podstatě dokument neodkryl. Bylo to takové to hodně povyku pro nic. Čím si lze vysvětlit, že se čím dál častěji lidem předkládají teze o tom, jakým je pro nás Rusko strašákem?

Myslím si, že řada programů vysílaných na ČT nám krásně ukazuje, co lež dokáže. Přitom se tyto programy tváří jako dokumenty, které nás seznamují s fakty. U České televize mne pořady tohoto typu nikterak nepřekvapují. V posledních dvou letech vidíme doslova zoufalou tendenci nejrůznějších slušně placených pseudonovinářů líčit nám nevzdělané a nevychované Američany jako vzory a Rusy jako zavrženíhodné, zákeřné a nebezpečné tvory. Ve Spojených státech zřejmě podobné kampaně mohou být úspěšné. Ovšem věřím tomu, že naši obyvatelé na tyto hlouposti nenaletí. Ale kampaň, která je někým hrazena, možná tím, kdo nedávno rozdával červené karty, bude jistě dále pokračovat. Osobně se domnívám, že naše veřejnost je k podobným naivním výlevům značně skeptická. Jak kdysi prohlásil Vespasianus: Pecunia non olet!