U příležitosti stého výročí vzniku Československa jsou občas slyšet hlasy, že není co slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Existují podle vás důvody pro to 28. října slavit?

Já žádnou rozkradenou ani rozprodanou republiku nevidím. Když, tak snad zmatenou. Ale kromě toho, ta republika je do značné míry právním nástupcem Československa, tím spíše morálním. Nemusíme konec konců slavit současnost, ale to, co se podařilo tehdy: že po mnoha staletích nesvobody vznikl demokratický stát pro Čechy, Slováky i další obyvatele tohoto prostoru. Takže ano, je co slavit.

Skeptické pohledy na stav naší země už byly zmíněny v první otázce. Ale je i dost těch, co tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Dá se to vůbec porovnávat?

Ale ano, porovnávat se to dá. Celková současná míra bohatství je nebývalá – téměř všude na severní polokouli. Je to ovšem bohatství na úkor planety Země a v budoucnu za to jednou lidstvo zaplatí. Myslím, že taková exkurze na český venkov, jaký byl po roce 1918, by dnes každému prospěla. Stejně tak exkurze do chudých dělnických čtvrtí. Dnes něco takového uvidíme možná někde v Káhiře a dál. O tolik Evropa od té doby zbohatla. Odstranila chudobu, negramotnost… Ale neznamená to automaticky, že jsme šťastnější.

V historii Československa docházelo zhruba po dvaceti letech ke zvratům. Skončila první republika, za stejnou dobu po únoru 48 přišly události osmašedesátého, po něm se za zhruba dvě desítky let odehrály listopadové změny. Od těch už brzy uplyne třicet let a tento systém v Česku zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? A ohrožuje vůbec něco náš ústavní a politický režim? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?

Evropa je ohrožena návratem k národním nacionalismům. Byly to právě tyto nacionalismy, které mohly za mnoho krvavých válek – a není to zase tak dávno. Jestli se Evropa k nacionalismu vrátí, budou opět hrozit jak lokální krveprolití, tak i ta velká. To, co systém udržuje, je právě ta prosperita. Někomu, kdo si dobře žije, se zase tak moc válčit nechce. Otázka je, jestli lidé nějaký stoletý mír vůbec snesou. Jestli jsou na mír uzpůsobeni. A jestli tedy nakonec nějaký konflikt nerozpoutají, i když se jim žije dobře.

Nakonec i ty hlasy volající po vystoupení z EU považuji za takové sebevražedné předzvěsti. Protože nepochybně by to byla cesta do pekel. A to bez ohledu na to, kolik neduhů Evropská unie má.

O vystupování z Evropské unie se v Česku vede dost živá debata. Během sta let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli ve sféře vlivu Sovětského svazu. Naše nynější spojence označuje většina domácí politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení vztahu Česka k Evropské unii a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?

Jde o to, v čem to spojenectví spočívá. Já si tedy rozhodně nemyslím, že by za nás dnes šel někdo bojovat. Kdyby nás dejme tomu Rusko znovu okupovalo, znovu nám na pomoc nikdo nepřijde. V tomhle můžeme spoléhat jenom sami na sebe. To současné spojenectví spočívá spíš v provázanosti. Jsme s ostatními státy Evropské unie provázaní tisíci vazbami – ekonomickými, legislativními, osobními… Navzájem se potřebujeme. A to je nejlepší záruka: když nejen my někoho potřebujeme, ale také nás někdo potřebuje. Když například by bez nás byla ohrožena pozice automobilky Volkswagen.

Co se týče našeho vztahu k Evropské unii, měli bychom přestat být těmi malými sobečky, kteří myslí jen na sebe. Prokázat určitou sílu a sebevědomí. Svět se změnil. Pokud se nebude dobře dařit Evropě, nemůže se dobře dařit nám. Do Bruselu máme jezdit spoluvytvářet silnou, humánní, osvícenou Evropu, která by byla světovým lídrem. Když bude „naše“ Evropa v něčem lídrem, tak jsme těmi lídry i my. Samozřejmě, že se v Bruselu produkuje spousta administrativních šíleností a nesmyslů. A samozřejmě, že tam, bohužel, každý upřednostňuje i své státní a národní zájmy. Takže částečně musíme i my. Ale smysl toho celého je třeba vidět jinde, než že si vyzobeme jen některé výhody.