Dokáže podle vás česká vláda dostatečně reflektovat, jak se daří například samoživitelům nebo rodinám s dětmi, když jim rostou účty? A také komunikovat s veřejností, co je třeba – tedy dávat najevo, že se o ně postará? 

Nevím, zda vláda jako celek reflektuje, jak se které skupině občanů daří, nebo to reflektují jen někteří její členové. Pan ministr Marian Jurečka to určitě vnímá, pan premiér pravděpodobně také, u ostatních si netroufám situaci posuzovat. Pokud jde o komunikaci, zatím se vládě příliš nedaří. Zdá se mi, že se vláda až příliš upnula k tomu, aby veřejnosti sdělovala teprve hotové a odsouhlasené kroky, takže je poměrně málo vidět, co se připravuje a mezi jakými variantami vláda volí. Chápu, že jde o reakci na zpackanou komunikaci v době koronavirové krize, kdy mluvilo příliš mnoho úst a často nebylo jasné, co je úvaha a co už rozhodnutí. Zdá se mi ale, že místo nápravy takové zmatečné komunikace přišel opačný extrém.

Už před válkou na Ukrajině se mluvilo o rozdělení české společnosti. Prohloubí ho ještě současná krize?

Reakce společnosti na většinu krizí má dvě fáze. V první se společnost semkne, aby čelila akutní hrozbě, ve druhé se rozdělí podle toho, jak na které její části důsledky krize dopadají. Považuji za vysoce pravděpodobné, že kombinace války na Ukrajině a vysoké inflace u nás prohloubí rozštěpení české společnosti. Situace je o to složitější, že na české politické scéně jsou zatím vidět samí soupeři, žádný sjednotitel.

Češi ukázali, že jsou ochotni ukrajinským uprchlíkům velmi pomoci, mnoho jich ubytovali u sebe doma, pořádají sbírky, a tak dále. Současně s tím se vážou potíže s financemi, byrokracií a nejistotou, jak dlouhou Ukrajinci zůstanou, protože nikdo nedokáže předpovědět konec války. V kombinaci s vyprazdňující se peněženkou Čechů, jak dlouho podle vás vydrží ochota a nasazení pomáhat? Má nějakou hranici?

Ochota pomáhat je především otázkou osobního nastavení člověka, jeho hodnotového systému. Lidé, kteří pomáhají z přesvědčení, vydrží pomáhat dlouho. Řekl bych, že mnoho let. Ti, kdo pomáhají jen pod dojmem momentální emoční vlny, budou asi takzvaně chladnout daleko rychleji. Hodně při tom bude záležet také na vývoji situace na bojišti, protože dokud je Ukrajina úspěšná, lidi to k pomoci ukrajinským uprchlíkům hodně motivuje. Kdyby ale mělo Rusko nějakým zásadním způsobem vítězit, asi by se začala šířit všeobecná skepse a s ní i menší ochota snášet kvůli ukrajinským uprchlíkům nesnáze a náklady.

Co veřejné mínění ukazuje o obavách Čechů? Organizace Gallup International Association dělala průzkum, podle něhož se lidé bojí nejvíce rozšíření války a zdražování, dále také o dostatek energie. Odpovídá to?

Česká veřejnost žije ve velkých obavách již třetím rokem. První signály změn názorového klimatu jsme zaznamenali už koncem roku 2019, kdy se lidé začali obávat možného návratu ekonomické recese nebo přinejmenším zpomalení růstu. Tehdy opadla spotřebitelská nálada a přibylo obav ze ztráty zaměstnání. Pár měsíců na to přišel covid-19 a s ním velké obavy o vlastní zdraví a v ještě větší míře o zdraví blízkých. Podle různých průzkumů je patrné, že obavy tohoto typu se dotkly až devíti z deseti českých občanů. Když se pak koronavirová krize prodlužovala, přidaly se také obavy z jejích ekonomických důsledků, které se jakoby obloukem spojily s negativním očekáváním z přelomu let 2019 a 2020.

A když už to vypadalo, že covid-19 opravdu slábne a společnost se bude moct soustředit na překonání jeho důsledků, přišla ruská invaze na Ukrajinu a s ní nová vlna strachu. Možná bych měl použít číslo množné: nová vlna strachů. Kombinují se totiž obavy ze zavlečení války do střední Evropy, obavy z ekonomických důsledků válčení na Ukrajině a z důsledků sankcí uvalovaných na Rusko a také obavy z toho, co české společnosti přinese migrační vlna a pobyt statisíců Ukrajinců na českém území. Hlavní v celém tom neblahém balíku je v současné době strach ze sociálních dopadů vysoké inflace a extrémně vysokých cen energií. České domácnosti v této situaci přestaly být tahounem ekonomického růstu, protože se do značné míry přeorientovaly na úsporné nákupy a spoření na horší časy. Pozorujeme ale i paradoxní projevy veřejného mínění, ke kterým patří především šířící se obava ze ztráty zaměstnání. Tu v současnosti sdílí asi polovina práceschopného obyvatelstva, ačkoli skutečná nezaměstnanost je nejnižší v celé Evropské unii a nabídka volných pracovních míst převyšuje počet nezaměstnaných. Veřejné mínění ale často nebývá racionální a strach je emoce, kterou jen těžko překonají racionální argumenty.