Pane doktore, opozice splnila své hrozby a oddaluje ve Sněmovně přijetí zákona o korespondenční volbě pro krajany v cizině. Zejména předsedové opozičních stran, vybaveni přednostním právem, řečnili dlouhé hodiny. Vládní poslanci poukazují na větu v jednacím řádu, že poslanec musí mluvit k věci. Babišovo a Okamurovo přednostní právo však brání předsedajícímu schůze odebrat jim slovo. Ničí nám opozice náš parlamentarismus, nebo je to stejné jako „filibuster“ v Kongresu USA?

Filibusterismus je ještě starší formou parlamentní obstrukce, než si dnes myslíme. V dějinách politiky a parlamentarismu se někteří autoři dovolávají už římského Senátu a odkazují na dnes asi známější americký model v 19. a 20. stol. Kdo je u nás poučený o setkání filipínského José Rizala s jeho přítelem, litoměřickým ředitelem reálného gymnasia Ferdinandem Blumentrittem, který začal překládat Rizalův román El Filibusterismo, ví, že jde o politické téma. Je spojeno s legálními i nelegálními projevy politického boje o moc, se kterým mají ti, kteří jej chápou jen jako násilné nebo nenásilné převzetí moci, morální problémy.

V dnešní době nemusíme mít obavy, že v Poslanecké sněmovně PČR bude rozhodnuto ve prospěch jedné nebo druhé strany. Pětikoaliční většina a její teror umožňuje takový spor řešit jednoduchým nedbáním názoru menšiny a opozice může tohoto svého práva využít jen ke zveřejnění svých názorů á parlando jen na úrovni estetické. Můj osobní názor je, že by filibusterismu nemělo být ani na půdě české Poslanecké sněmovny nadužíváno a opozice by mohla volit i jiné způsoby, kterými by se distancovala od pokřiveného, chabrusového jednání. A dala najevo, že nemůže blokovat jednání PS po celé její funkční období, a že existují jiné prostředky, jak se od arogantního chování ze své podstaty nesourodé pětikoalice distancovat.

Korespondenční volba je ústy lídra SPD spojena se zákonem, který má umožnit potomkům emigrantů získat naše občanství. Nápad vládních poslanců skutečně je ve stadiu návrhu. Je to náhoda? A věcně: Jste pro to, aby potomci našich krajanů v zahraničí mohli získat naše občanství, potažmo třeba i volit?

Na celém světě se podle místních podmínek, a zvláštních okolností, vlády a státy rozhodují, někde dokonce i velmi obtížně a po velkých diskusích, jak, komu a kdy státní občanství uznat nebo odmítnout. V České republice a členských státech EU je to o to obtížnější, že státní občanství přiznané v jedné zemi je zároveň a většinou udělením možnosti využívat možností schengenského prostoru. Anebo tuto možnost zneužívat.