Nejčerstvější informací na vašem facebooku je, že jste podepsal petici za restart EU, za návrat zdravého selského rozumu a k původním ideálům Evropské unie, který by zanechal základní svobody výhodné pro všechny, ale zároveň neupíral suverenitu jednotlivých členským státům. Takže jste proti snahám o větší federalizaci Evropy?

Určitě. Původní myšlenka, která se postupně opouští, byla o svobodném pohybu lidí, zboží, služeb. O sjednocení věcí, které smysl mají, pomůžou lidem a usnadní jim komunikaci, spolupráci a život vůbec. A ne že se budou přijímat kvóty o účasti žen či uprchlících. Nebo se bude mluvit jednotlivým státům do toho, jak budou danit jednotlivé položky. Myslím, že se to úplně utrhlo ze řetězu. Neakčnost, neakceschopnost něco udělat se ukazuje právě u uprchlické krize ve vztahu k zajištění vnějších hranic. Když se podíváte do rozpočtu Evropské unie, je tam jasná položka i na ochranu vnějších hranic pro země, které jsou na krajích Evropy. Nevím, na co se tyto prostředky použily, když Evropská unie vůbec nemá chráněné hranice. A teprve teď po roce a půl se víc mluví o vnější ochraně. Ale ta měla být přeci od začátku.

Proto ta výzva. Nechci rozbíjet Evropskou unii. Myslím, že jí nepotěším eurohujery, kteří si myslí, že je všechno v pořádku a nic se nemá reformovat. A na druhé straně ani ty, kteří by EU chtěli rozbít. Myslím, že v tuto chvíli alternativa není. Z toho ale nevyplývá – jak se v poslední době s některými lidmi přu – že když není alternativa, tak se musím spokojit s tím, jak to funguje. Není přece černobílý svět: že Evropská unie bude, jako je teď, nebo nebude žádná a přilneme k Rusku. Takhle svět nestojí. Petice směřuje k tomu, aby se vrátila diskuze, pluralita názorů, na čemž byla Evropská unie postavená. Ne na tom, že existuje jeden proud a všem ostatním se vyhrožuje, že bude dvourychlostní Evropa a že vy budete v té pomalejší. Nebo se dokonce tyto proudy obviňují z populismu či rusofilství. Takhle se nedá debatovat. Jsou konkrétní příklady. Viz, jakou moc má Evropský parlament, který je volený, a jakou Evropská komise, nikým nevolená. Jakou moc mají úředníci v tom každodenním rozhodování. Nebo referendum nějak rozhodlo, a oni pak rozhodovali znovu v opakovaném referendu. Jindy o něčem rozhodovalo referendum, a napříště už parlament.

Levicové strany – jako je sociální demokracie – narozdíl od pravicových stran vždy referenda podporovaly. Najednou ve vztahu k Evropské unii toto téma opouštějí. Proto se v tom textu dotýkáme i zavedení eura. Argumentovat, že zavedení eura souviselo s referendem o vstupu do Evropské unie, které bylo před 12 lety... Situace se přeci extrémně změnila. A hned od počátku eurozóny se porušovala její vlastní pravidla. Každá země si ručí za svůj vlastní rozpočet. Na příkladu Řecka je vidět, že to vlastně takhle vůbec není. Nemluvě o tom, že se tam Řecko dostalo tak, že se falšovala čísla. Proto ten restart, má-li se to zachránit. Výsledkem toho je, co se děje dneska, že všechny názory kromě hlavního proudu jsou dehonestovány. Stačí se podívat na cokoliv. Podívejte na rakouské prezidentské volby. Jeden kandidát je označen za zástupce Zelených a druhý jako pravicový populista. Takže má negativní označení. Podívejte, jak se vyjadřoval předseda Evropské komise Juncker k Brexitu. Kde je nějaká reflexe, úcta ke stanovisku lidí, občanů? 

Jsou ale podobné reformy dnešní západoevropské politické špičky schopny, nebo se bude muset počkat na volby až tam budou nějací jiní politici?

Nejsem jejich psycholog ani politický analytik, který by analyzovat jejich změnu chování. Tou peticí můžu jako mravenec v tom systému něčemu napomoci ve smyslu toho, že mně na Evropě záleží, ale v tuhle chvíli je to neužitečné a nesmysluplné. Úplně se ztratila ta prapůvodní myšlenka. Chrlí se jedna regulace za druhou, jedno nařízení za druhým. Novelizace, harmonizace všeho. Vůbec to nedává smysl. Sepisuji i takový manifest paradoxů.

Neustále se chlubíme, že Evropská unie staví na toleranci k jinakosti. Na druhou stranu jinakost jednotlivých národů a zemí se v Bruselu potírá. To nejde k sobě. Přijímají  se kvóty na umístění žen do různých funkcí a na druhou se přijímají kvóty na přijímání uprchlíků. Kromě toho, že si neumím představit, jak je tu budeme držet, to zrušíme volný pohyb osob? Je to nedůstojné i pro ně. Kvóty nefungují. Ale i kdyby. Máte i kvóty na uprchlíky s náboženstvím, které ve své radikální podobě práva žen neuznává. V některých zemích ženy ani nesmějí řídit. Takže to je paradox, absurdita. Na jedné straně kvóty, které říkají, kolik procent žen má být v nějaké funkci, a pak jsou tu kvóty na přerozdělování lidí, kteří jsou takové víry, která ty ženy nebere v potaz. A tyto kvóty navrhuje jedna a tatáž instituce. 

Patrik Nacher

Zeptám se ještě na bezpečnostní situaci, kdy v posledních dnech se událo v západní Evropě několik atentátů. Naposledy včera džihádisté podřízli hrdlo knězi v kostele. Dá se říci, že jsme ve válce?

Je mi z toho smutno. Nelze tolerovat úplně všechno. Vše má své hranice. Multikulturní koncept přesáhl hranice zdravého rozumu. Je to jako Evropská unie. Na začátku je dobrá myšlenka, potom se ale vykopají hluboké příkopy. Snaha ji federalizovat a řídit z jednoho místa začíná být škodlivá. A tady je to to samé. Myšlenka o vzájemném kulturním obohacování Evropy, toleranci k jinému náboženství, sexualitě a podobně – ta má tady nějakou historii a je v pořádku. Ale v momentě, kdy se z té tolerance stane posvátná kráva, kdy se toleruje i něco, co je netolerantní, tak tu toleranci stavíme na hlavu. Tím poškozujeme sami sebe.

PETICI MŮŽETE PODEPSAT ZDE

V momentě, kdy někdo někam přijede jako host, tak by se minimálně ve veřejném životě měl přizpůsobit prostředí, kde je hostem. Když nějaké svoje zvyky začne tahat do veřejného života a ty nejsou v souladu se zvyky, které tady máme my, od nošení šátku až odmítání podat ruku ženě, nebo nějaké jiné výhody, tak už si ten člověk vybudovává lepší pozici než ten domácí. Protože vyžaduje nějaká extra pravidla. A to je v té chvíli začátek konce. Jakmile se toto základní pravidlo poruší, jde o precedens; a pak se to těžko uprostřed toho pochodu přerušuje a dává se to zpátky. Jednou jsme to povolil, a tak to tak je.

Piroteskní a absurdní jsou pro mě srovnávání této migrační vlny s českou migrací po roce 1968. Protože oni naprosto respektovali pravidla zemí kam emigrovali. Tady jsme v paradoxní situaci. Když jsme na dovolené v muslimským zemích, tak se přizpůsobíme. A když oni jsou tady, tak se také přizpůsobíme. Tolerance má někde hranice, aby nepohltila sama sebe jako černá díra. Bezbřehá tolerance zahubí toleranci samotnou. V momentě, kdy začnete tolerovat něco, co je militantní, bere sebe samo sebe za univerzální a dokonalé a neuznává jiné pohledy na svět, tak to je pak těžké.

Svoboda končí tam, kde ohrožuje někoho jiného...

Ano. Svoboda mojí pěsti končí na začátku jiného nosu. Takhle to je, ale ne všichni to respektují. 

O jednom z vrahů kněze v kostele se vědělo, že je džihádista, dvakrát ho chytili, když se chtěl dostat k bojovníkům Islámského státu. Přesto nebyl ve vězení, i když je ve Francii výjimečný stav. Není něco špatně?

To, co se stalo včera, vzbuzuje v lidech oprávněný strach. Plést si ho s xenofobií je irelevantní a urážka těch lidí. V momentě, kdy tu máme člověka, který byl dvakrát chycený, podezřelý, sledovaný, dokonce měl náramek a domácí vězení, a přesto v zemi, kde je vyhlášený výjimečný stav, spáchá tento čin, si každý logicky položí otázku: Co se bude dít s lidmi, kteří nejsou sledovaní, nemají náramek, nejsou podezřelí? Odpověď zní – je to neuhlídatelné. Takže ten strach je po tom včerejšku ještě větší. Když není uhlídaný ani ten, kdo by uhlídaný měl být. Zamezovat lidem, aby měli emocionální reakce na věci, které emoce logicky vzbuzují, protože jsou logicky mimo chápání. 86 let starý kněz zavražděný přímo v kostele – to má úplně jinou dimenzi – tak to pochopitelně vzbuzuje, ať u věřících, ale i nevěřících emoce. A pak jim někdo řekne, nebuďte emotivní, přiléváte olej do ohně, jste populisti a podobně. Na co už má člověk emocionálně reagovat, než na to, co se stalo včera?

Významnou zemí i ohledně uprchlické krize je Turecko. Jak hodnotíte současné dramatické události v této zemi?

Evidentní ústup od sekulárního systému mi radost nedělá. O to více, že jsem tam několikrát byl a je to tam hezké a příjemné. Pokus o puč mi přišel tak amatérský, že jsem si říkal: Jak je to vůbec možné v zemi, která má druhou největší armádu v NATO? Výsledkem je, jak jsem napsal krátce po neúspěšném puči, že se to stane záminkou k čistkám a potvrzení pozic současného prezidenta. Což se také stalo. Jen jsem nečekal, že to nabere takové rozměry. Evropa je v tomhle v pasti. Nemůžete podporovat pučisty proti někomu, kdo prošel volbami. Zároveň nemůžete podporovat takovouhle násilnou se západní civilizací neslučitelnou politiku. Evropa Turecko potřebuje, ale musí to odsoudit. Dlouhodobě je to nepříjemné. Opatrně se musíte vyjadřovat k něčemu, co skutečně nenaplňuje evropské myšlenkové proudy a hodnoty, na kterých stojíme.

Vypadá to, že se Turecko Evropě vzdaluje...

Ano, Turecko se nám vzdaluje. Zároveň ho kvůli migrační krizi potřebujeme. Politici si tu situaci ale částečně zavinili sami. Nejsem zahraničně politický expert, ale je mrzuté, že země, která ve dvacátém století nastoupila na to sekulární rozdělení a oddělení, se vrací zpátky. Někdo mi napsal trefně na mail, že si nepřeje, aby další krok vývoje lidské společnosti byl návrat o několik set let zpátky. To mi přišlo jako hezký popis.