V posledním rozhovoru pro ParlamentníListy.cz jste říkal, že se letos rozhodne, jestli máme v Evropské unii vůli a sílu bránit své hranice. Jaký v tomto směru vidíte posun?

Těžko předvídat, ale myslím, že stále platí to co před půlrokem. Řecko a možná také Itálie schopnost nebo vůli chránit své hranice nemají. Současný příliv balkánskou cestou se omezil, ale velký otazník je nad dohodou s Tureckem, v tomto ohledu jsem dosti skeptický. Domnívám se, že Turci budou pravděpodobně postupně navyšovat své požadavky až k hranici, za kterou se tomu říká vydírání. Další problém je, že v Libyi je údajně připraven až milion migrantů, kteří budou opakovaně zkoušet dostat se do Itálie přes Středozemní moře. Myslím, že letošek rozhodne, zatím je ale teprve květen. Přes Středozemní moře se zatím přeplavilo „jen“ dvě stě tisíc migrantů, dalších několik tisíc, bohužel, utonulo v moři.

Loňský příchod uprchlíků vyvolal řadu emocí a otázek. Je podle vás v Evropě patrná názorová radikalizace?

Jsem přesvědčen, že radikalizace názorů ve společnosti je skutečností. Německý kolega, který se angažuje v Římském klubu, má vážné obavy, že se z jeho země do několika let může stát autoritativně řízený stát. V Rakousku už se málem dostal do prezidentské funkce zástupce krajní pravice. Signály o radikalizaci společnosti vidíme i u nás. Je vidět, že se něco děje. Můžeme nechápavě kroutit hlavou, proč je tolik lidí vystrašených, ale nebude nám to nic platné. Prostě mají strach o budoucnost, která bude od dnešní situace výrazně jiná a pravděpodobně ne lehká. Tím, že tyto signály  budeme ignorovat nebo zlehčovat, nic nevyřešíme.

V souvislosti s migrací se v poslední době mluví hlavně o Blízkém východu. Afrika, odkud také přicházejí uprchlíci, zůstává stranou pozornosti. Jaká je tam vlastně situace?

Myslím, že v Africe jsou a budou hlavním problémem důsledky klimatické změny – postup pouští a sucho. Odpovědnost za problémy subsaharské Afriky do jisté míry padá na rozvinuté západní země, které v tomto směru mají máslo na hlavě. Po dvě století jsme procházeli industriální fází rozvoje, produkovali velké množství CO2 a dalších skleníkových plynů a způsobili jsme změny, které se dotknou i lidí v Africe. Afričané neprodukovali emise CO2 a dalších skleníkových plynů ani ne proto, že by byli tak uvědomělí, ale prostě na to neměli prostředky. Pokud je řeč o klimatických změnách, největší díl viny padá na rozvinuté země.

Kde v Africe hrozí největší problémy způsobené klimatickými změnami?

Týká se to prakticky všech afrických zemí, působí zde kombinace řady faktorů. Je to především desertifikace (postup pouští) a sucho. Klíčovou roli hraje také obrovský populační tlak. Při současných populačních trendech by do konce 21. století populace Afriky měla dosáhnout snad až čtyř miliard lidí oproti dnešní jedné miliardě (při zachování současných populačních trendů). To je daleko za hranicí toho, kolik lidí může kontinent uživit. To, co vidíme v oblasti Blízkého východu a severní Afriky, je jen předehra pro mnohem silnější migrační tlaky. A Evropané už by dnes měli hledat odpovědi, jak na to reagovat.

Jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými africkými státy, pokud jde o životní úroveň a připravenost na krize?

Všechny státy severní Afriky jsou na tom oproti subsaharské části kontinentu ekonomicky o něco lépe, ale politicky mají velké problémy, snad s výjimkou Maroka. Od Sahary na jih jsou buď zhroucené státy, jako je Somálsko a některé státy západní Afriky. Eritrea je příkladem země, která sice není zhroucená, ale je to taková africká „Severní Korea“. S určitou nadějí se můžeme upínat k zemím, jako jsou Rwanda nebo Namibie, které se poměrně dobře rozvíjejí. Bohužel víme, že v minulosti byly takovými slibnými státy třeba Zimbabwe nebo Keňa, které jsou na tom dnes výrazně hůře. Nadějné a „beznadějné“ vyhlídky se v Africe dosti rychle proměňují.

Jak účinné byly dosud programy pomoci Západu africkým zemím?

Do subsaharské Afriky se nalily v rámci rozvojové pomoci stovky miliard dolarů, ale výsledky nejsou příliš vidět. Je to sdílená odpovědnost dárce i příjemce. Západní dárci rozvojové pomoci se často chovali naivně či alibisticky. Pošlete vládě afrického státu na účet milióny dolarů a můžete si odškrtnout významnou položku ze svého programu pomoci. Je však zřejmé, jak to asi skončí. Většina peněz se přesměruje, odkloní, vypaří, rozkrade, nazvěte to, jak chcete. Na straně příjemců pomoci mají politici tendenci neustále se vymlouvat na dědictví kolonialismu, ale to nelze donekonečně. Většina afrických zemí získala nezávislost, a tedy i odpovědnost za vlastní rozvoj, před více než půlstoletím.

Může hrozba masové migrace donutit Západ k účelnějšímu jednání a pomoci?

Mám obavy, jestli takový předpoklad není příliš naivní. Periodicky se objevují úvahy typu přijetí obdoby Marshallova plánu pro Afriku, ale zatím není vůle a možná ani schopnosti něco takového realizovat. Migrace a klimatické změny ale mohou působit jinak, opačně. Možná, že budeme nuceni sami vydávat takové prostředky na vlastní problémy s migrací, že už nezbude na žádnou rozvojovou pomoc pro Afriku.

V Africe se angažuje nejen Západ, ale i Čína. Jakým je zde hráčem?

Odhadoval bych, že Čína si bude hrát svou hru a půjde hlavně po zdrojích. Je ale možné, že souběžně s tím realizuje v Africe i řadu prospěšných projektů. Faktem je, že tam staví železnice, silnice, nemocnice a školy. I když zatím staví rychle a zároveň nekvalitně.

Jaký je pohled Afriky na okolní svět?

Těžko mohu mluvit za Afričany, ale myslím, že tam dlouho vůči Západu přežíval postoj „vy kolonialisté jste nás vykořisťovali, vy za to všechno můžete“. Byl to postoj rozšířený od nejvyšších pater politiky až po obyčejné lidi. Nyní se ale věci mění. Byl jsem v lednu v Etiopii a paradoxně s příchodem Číňanů si Afričané začínají vážit toho, co takzvaný bílý Evropan do Afriky přinesl. Nikdo samozřejmě nevolá po návratu kolonialismu, ale Afričané si možná nyní více uvědomují, že zvlášť po získání nezávislosti se k nim běloši chovali celkem vstřícně a snažili se pomoci. Přinejmenším si to troufám tvrdit o spolupráci na úrovni nevládních a neziskových organizací. Na rozdíl od přístupu Číny, který je spíše neokoloniální.

Dá se nějak obecně popsat africká identita?

Afričané se s Afrikou jako s kontinentem hodně identifikují. Fungují hesla jako „matka Afrika uživí všechny své děti“ apod. Kromě toho se Afričané ale silně identifikují se svým kmenem. Identifikace s vlastním státem je, dle mého názoru, obvykle až na třetím místě. Před dvaceti lety jsem se znal s kolegou ze Súdánu. A ten otevřeně říkal: „Mně je Súdán celkem lhostejný. Já jsem Núbijec. A Súdán se dříve či později rozpadne.“

Může se na kmenovém povědomí společnost stabilizovat?

Asi ano, ale lidé se musí naučit žít alespoň v toleranci. V Evropě jsme také hrdí na to, že jsme třeba Moravané a v rámci Moravy například Valaši nebo Hanáci. Máme historická a kulturní specifika, ale nebudeme kvůli tomu bojovat. K tomu asi musí Afričané ještě dorůst.

Když mluvíte o miliardě lidí v Africe a jejích problémech, vybaví se i jiná část světa s více než miliardou lidí – Indie. A tam také dopadají negativa klimatických změn. Jaká je tam situace?

Indie sama o sobě je velmi zajímavá a rozporuplná. Pokud se nezmění trendy, předežene během příštích asi patnácti let v počtu obyvatel Čínu. Na jedné straně je Indie velmi ambiciózní, má vesmírný program i jadernou bombu. Ale zároveň tam žije zhruba tři sta milionů lidí pod hranicí absolutní chudoby. V tom je na tom stejně špatně jako subsaharská Afrika. Některé regiony Indie, především v západní části, se celkem úspěšně rozvíjejí. Naopak východní, resp. severovýchodní, část je na tom o poznání hůře. Celá Indie se potýká s poklesem hladiny spodní vody, to je dosud podceňovaný problém.

Při pohledu na okolní svět se může jevit náš mírný pás a Evropa jako oáza v poušti. Jaká je její „klimatická“ budoucnost?

Pokud bude nárůst globální teploty přes dva stupně Celsia, problémy určitě nastanou i tady. Postupně by nastalo subtropické klima a s tím i řada nemocí. Sahara by pravděpodobně „přeskočila“ ze severu Afriky na jih do Evropy a rozběhl by se proces desertifikace. V České republice jsme na tom ale relativně dobře a je správné, že naše vláda, především ministerstva zemědělství a životního prostředí, už dnes upozorňují na potřebu s vodou dobře hospodařit a šetřit s ní.

Jedno z globálních rizik zahrnuje i nedostatek potravin, zároveň dochází k velkému plýtvání…

Neplatí, že kdyby se neplýtvalo, nakrmí se díky tomu všichni, kdo hladovějí. Přebytky nemá smysl přepravovat napříč kontinenty ve stovkách miliónů tun. Avšak to, že potraviny jsou dnes levné, nemusí trvat věčně. V zemědělství dnes sklízíme například pět a více tun z hektaru jen proto, že tuto produkci dotujeme spoustou energie z fosilních paliv. Mechanizace, chemizace, chlazení, distribuce, to vše je náročné na energii. Když budou fosilní paliva dražší, cena této dodatkové energie poletí nahoru a cena potravin následně poroste také. Klidně se pak může stát, že pak budou potraviny pro řadu lidí, především v chudých zemích, finančně nedostupné. Když porovnáme lovce a sběrače před třiceti tisíci lety a moderního zemědělce, tak ten lovec byl při získávání potravy mnohem efektivnější – musel nalovit a nasbírat víc, než kolik energeticky spotřeboval. My jsme dnes v těžce negativní bilanci. V průmyslových zemích vydáváme při produkci potravin několikanásobně více energie, než získáváme. To nás zatím netrápí. Avšak ve chvíli, kdy bude dodatková energie drahá, případně nedostupná, budeme mít velký problém. A jako první to bohužel pocítí rozvojové země.

Může lidstvo zachránit nějaký technologický „zázrak“, jako je jaderná fúze apod.?

Může se stát, že objevíme převratné vynálezy v oblasti získávání zdrojů energie, v oblasti biotechnologií či nanotechnologií apod. Ale nesmíme na to slepě spoléhat. V teorii udržitelného rozvoje je tento přístup známý jako princip předběžné opatrnosti: Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.