Co říkáte nasazení „operativních prostředků“ ve formě skryté kamery v brýlích v kauze Babišova syna? Podotýkám, použití spíše špionážních věcí, kterými by byly spíše vybaveny tajné služby…

Tyhle věci jsou dnes dostupnější, než si většina lidí myslí. Celé je to spíš trapné. To je opravdu investigativní výkon roku, vyrazit do bezpečného Švýcarska, tvářit se akčně, jako když vám jde o život, vlézt synovi premiéra do domu a skrytou kamerou natočit důkaz, že je opravdu psychicky nemocný? A pak být zřejmě jeden z posledních, komu dojde, že za cenu rizika trestního stíhání, minimálně ve Švýcarsku, jste jen zdokumentoval rozhovor s paranoidním schizofrenikem? To je myslím na celé té věci nejsmutnější, že si ani její aktéři sami nedokázali přes svoji zaslepenost nenávistí k premiérovi přiznat, že naletěli. Ale aspoň něco to přineslo. Ukázalo to v plné kráse, jak jsou mnozí politici a novináři naivní. Uvěří každé napínavě podané historce, pokud se jim to zrovna hodí. Neděsí vás to, že takoví lidé ovlivňují náš život?

Ovšem není žádné tajemství používání například směrových mikrofonů od některých sdělovacích prostředků, aby se zaznamenal rozhovor třeba mezi dvěma šeptajícími politiky.

Tohle není nic nového. Politici to znají a většinou si dávají pozor. Na televizní kameru na stole, která vypadá vypnutá, ale není. Na mikrofon, který nahrává, i když někde „jen tak leží“. Občas se tak leccos důležitého podařilo zaznamenat. Není to úplně fér, ale na druhou stranu, pokud má opravdu investigativní novinář získat informace, které mu nikdo na kameru neřekne, nic jiného mu nezbývá. Většina na sebe takové riziko vezme. Jenže to opravdu o něco musí jít. O něco zásadního, co se jinak získat nedá. To by asi pochopil každý. Jít natáčet se skrytou kamerou k psychicky nemocnému muži, klást mu sugestivní otázky a sestříhat ten materiál tak, jako by se jednalo o nějaké odhalení roku, to je spíš novinářský trapas roku.