V souvislosti s britským referendem se mluví mimo jiné o tom, že ukázalo zásadní rozpory mezi mladými a staršími voliči. Čím je podle vás způsoben ten nepoměr – např. 75 % mladých do 24 let bylo pro setrvání…

Jako zástupce mládežnické organizace nás těší, že mladí se vyslovili pro setrvání své země v EU. Nicméně se skutečně ukazuje, že rozdíl ve vstřícnosti mladých Britů k EU ve srovnání se staršími existuje. Mladí lidé více cestují po Evropě (např. i v rámci programu Erasmus), díky sociálním sítím mají intenzivnější kontakty napříč zeměmi a koneckonců i v samotné Británii mohou mít přímý a bezproblémový kontakt s mladými imigranty z „problémové oblasti“, tedy ze střední Evropy. Starší Britové mohou být stále motivováni nostalgií po skutečně velké Velké Británii – ať už v rámci zemí Commonwealthu nebo dokonce Britského impéria. Však to není až tak dávno, co se rozpadlo...

Podobné generační, ale i teritoriální a vzdělanostní rozdělení není jen věcí Británie. Co to vypovídá o současném světě?

Myslím, že to nevypovídá nic převratně nového. Rozdělení společnosti v nastíněných rovinách je v prvé řadě otázkou životních zkušeností. Ty nemusí nutně mluvit ve prospěch starší generace. Pokud nemáte například osobní zkušenost s určitým etnikem či skupinou cizinců, budete vůči nim zdrženlivější, snáze budete podléhat předsudkům apod. Mladí lidé, kteří cestují nebo studují tak mohou vnímat imigranty mnohem reálněji a otevřeněji. Dalším aspektem pak může být i pocit frustrace z nenaplněných očekávání řady občanů, kteří hledají viníka.

I u nás se mluví na jedné straně o „pražské kavárně“ a „elitách“, na druhé o „nevzdělaném venkově“…

Mluví, ovšem nemyslím si, že zde existuje nějaký propastný rozdíl. Já osobně mám problém s termínem „pražská kavárna“, protože je používán lidmi, novináři, komentátory naprosto různě. Mám pocit, že by se těžko hledala shoda, kdo všechno do tohoto spolku vlastně patří. Myslím, že je důležité nestavět žádné skupiny proti sobě a nepřilévat olej do ohně.  Je spíše důležité si vzájemně naslouchat a hledat kompromisy – ostatně o tom je demokracie. V okamžiku, kdy jedna ze stran přestane naslouchat, končí jakákoliv přínosná debata.

Jakou roli v tom podle vás hrají média, která intenzivně pracují spíše s emocemi než s „nudnými“ fakty?

Vše je otázka emocí. Emoce vítězí volby, vítězí referenda. Však o Británii již byla řeč, je to krásná ukázka toho, jak na občany a občanky zapůsobil strach. Média hrají v dnešním mediálním světě samozřejmě roli zcela zásadní a je jen na etice jednotlivých novinářů, jakým způsobem vypráví příběhy, zda nezamlčují či nepřekrucují fakta, zda nenahrávají pouze jedné straně, zda nepodléhají sami velkým emocím.

V souvislosti s Brexitem se objevila i otázka role referend. Je tato forma přímé demokracie správným nástrojem pro tak vážná rozhodnutí, jako je odchod z EU? Tomáš Halík říká, že „tak to dopadá, když se rozhodnutí svěřují lidem, kteří o problému nemají ani páru“ a že „lidé, kteří hlasovali pro Brexit, si vůbec neuvědomovali, jaké to bude mít důsledky“.

Sociální demokracie podporuje zákon o obecném referendu, ale to by mělo být vypisováno pouze pro otázky, které jsou lidem srozumitelné. Souhlasím s panem Halíkem, že řada hlasujících pro Brexit si neuvědomovala, jaké to bude mít souvislosti a důsledky. Pro laickou veřejnost se jedná obecně o hůře uchopitelné téma. Evropská unie, její fungování, historie, význam, to vše by měli lidé znát, aby se mohli zodpovědně rozhodnout.
Mladí sociální demokraté v tomto vidí dlouhodobě problém a zastávají názor, že téma Evropské unie by se mělo umět uchopit už od základních škol. Pro české školství je to ale veliká výzva, nicméně bude nutné přístup zcela změnit. Není možné napříště zůstat u memorování dat vstupů jednotlivých států a dat podepisování nejrůznějších smluv. Zlepšit tuto „evropskou gramotnost“ bude znamenat neskákání tak snadno na lep populistům typu Nigela Farage.

Evropská unie je často terčem kritiky kvůli „deficitu demokracie“. Jak by se EU měla změnit, měly by se reformovat její instituce? Jak by se měl europarlament přiblížit?

Před nedávnem vzniklo hnutí DiEM25, které se právě na deficit demokracie zaměřuje. Tento deficit byl a stále je patrný například při vyjednáváních o TTIP. Rozhodování v Evropské unii je potřeba decentralizovat – přenést váhu na demokraticky volené orgány, tedy na europarlament. V opačném případě jsme pouze svědky toho, jak nadnárodní korporace a bankovní instituce tahají za nitky a určují směr, namísto toho, aby tak činili zástupci občanské společnosti, odborů, vědeckých institucí. A opět jsme u velké role médií – reportáže z jednání Evropského parlamentu, informování o důležitých rozhodnutích, o práci europoslanců (kdyby alespoň o té české!) se téměř nedočteme. Je důležité klást akcent na to dobré, co EU dělá pro své občany, ale bohužel, v Česku se soustředíme na kauzy pomazánkového másla, podestýlky pro slepice a nadáváme si do eurohujerů.