Přijal jsem nabídku být koaličním kandidátem ČSSD a SZ na Praze 6, protože vidím ve spolupráci sociálně demokratických a zelených stran nejnadějnější směr vývoje demokratického reformismu v době, kdy rozhodující otázkou jsou dopady lidských aktivit jak na druhé lidi, tak na planetu Zemi. Dvacáté století bylo stoletím „rudé otázky" – vztahu kapitálu a práce, spravedlivé dělby o rostoucího bohatství, které přinesla průmyslová revoluce. Naléhavost této rudé kauzy tragicky rozdělila levici na totalitní a demokratickou: ta totalitní řešila rudé kauzy rudým právem – revolučním popřením liberálního státu; ta demokratická řešila rudé kauzy v rámci liberálního státu a obohatila tak demokracii o umění demokratického reformismu – umění měnit společnost pomocí konsensuálních reforem.

Myslím, že nadcházející století je stoletím „zelené otázky" – nového „kategorického imperativu", kterým je nutnost dát ekonomickému růstu lidský smysl, jinak se stane ničivou silou, jak dokazuje třeba globální změna klimatu. Zelené strany jsou dnes v podobné historické situaci jako strany sociálně demokratické v minulém století: Je možné smířit naléhavost „zelené kauzy" s institucemi liberálního státu, je liberální demokracie schopna být rámcem systémových změn, které zelená kauza vyžaduje? My Češi máme štěstí, že můžeme v tomto ohledu navazovat na významné dílo česko-amerického filosofa Erazima Koháka, velkého představitele „zeleného socdemáctví".

V jednom ohledu je moje kandidatura zvláště problematická, to voličům nechci zatajit: Budu schopen překonat propast mezi profesorskými teoriemi a politickou praxí? Zdá se mi ale, že na rozdíl od poslanecké sněmovny, kde se formuje „vůle lidu", senát pečuje spíše o to, aby se ta vůle nedostala do rozporu s demokratickými institucemi, jak nás učil Petr Pithart. A v tomto smyslu role senátora předpokládá i politickou teorii.

Jsem často kritizován za „bezbřehé" pojetí demokracie, za přílišnou vstřícnost k novým, často antisystémovým, aktérům. Neprávem, myslím, vnášejí totiž do systému možnosti nových produktivních koalic, například ve volbách úspěšné netradiční politické hnutí vneslo do naší demokracie možnost vytvořit středolevou vládu a zavádět zákony, které ustavují férovější tržní a občanské prostředí v zemi – registr smluv (nejlepší zákon roku podle názoru našich podnikatelů), omezení podnikání s hazardem, krocení predátorských úvěrových firem a přehnaných nároků exekutorů, EET nebo i připravovaný zákon o sociálním bydlení. Tržní prostředí v Česku se tak konečně osvobozuje od sociálně i ekologicky nezodpovědného pojetí soukromého vlastnictví, které u nás převládlo v devadesátých letech.

A dovolte posledních pár slov. Ačkoli se právem o mě říká, že všechna ohrožení demokracie relativizuji, jedno ohrožení přece jen v Česku vidím jako absolutní: je jím věčně blbá až destruktivní nálada, která všude chce vidět jen samé spiknutí a korupci. 25 let stačí sotva k tomu, aby se z dítěte stal dospělý člověk, nezdá se vám tedy, že můžeme být docela hrdí na to, kam se naše demokracie posunula, když  volby do senátu v jednom pražském okrsku znamenají pro mě jako kandidáta možnost přátelsky soutěžit o přízeň voličů s člověkem, který skvěle řídí jedno z nejlepších gymnázií v zemi, s umělcem, který nás proslavil po celé Evropě a s mužem, který v době totalitního konformismu vydával antikonformní časopis Vokno, a je příkladem odvahy odporovat zlu i za cenu věznění?

Často jsme káráni za to, že jsme se nevyrovnali s naší minulostí. Neznám nikoho, kdo by se s ní vyrovnal, třísky z minulosti budí ze snu jak všechny jednotlivce, tak i všechny národy. Jak dokazuje věčná česká „blbá nálada", neumíme se vyrovnat spíše s naší současností, s tím totiž, že je mnohem lepší než minulost. V roce 1988 založila Bára Štěpánová s přáteli  občanskou iniciativu Společnost za veselejší současnost. Přimlouvám se za návrat k takovým iniciativám, přimlouvám se za veselejší vztah k přítomnosti.