Dobré dopoledne, vážená paní předsedající, kolegyně, kolegové.

Já jsem samozřejmě chtěl reagovat i na věci, které tady řekl jak pan předseda Tomio Okamura, nebo paní předsedkyně Alena Schillerová, ale bohužel oni řekli své projevy a odešli z tohoto jednacího sálu, takže těžko se k nim potom hovoří a reaguje na věci, které tady zazněly a jsou zjevně nepravdivé a některé i bohužel lživé. Já si tedy dovolím říci pár podstatných věcí ještě k tomu, co řekl kolega pan ministr vnitra Vítek Rakušan k důvodům, které za jeho resort jsou důležité pro to, proč máme mít dál stav nouze do konce května, proč žádáme Sněmovnu o prodloužení.

I za resort Ministerstva práce a sociálních věcí je tady jasný důvod, proč potřebujeme prodloužit stav nouze. Ten důvod se týká zlepšení a zrychlení administrativy pro naše občany, občany České republiky, abychom v této výjimečné situaci, kdy úřady práce a především úřednice, které tam pracují, byly schopny tento proces zrychlit, abychom nemuseli postupovat standardně podle správního řízení, aby ta rozhodnutí mohla být rychlejší ve prospěch občanů České republiky. My poté, co jsme si tady schválili Lex Ukrajina, už nepotřebujeme mít to zrychlení pro občany, kteří přichází z Ukrajiny jako váleční uprchlíci. Ale využíváme ten institut v téhle situaci, kdy narostly administrativní nároky na úřad práce ve prospěch českých občanů. To tady chci říct v případě resortu Ministerstva práce a sociálních věcí.

A musíme si uvědomit také, v jaké situaci my dneska jsme. My jsme v situaci, ve které Evropa 82 let nebyla. Nebyla Evropa v situaci, kdy by 10 milionů lidí muselo z jedné části země prakticky během dvou týdnů opustit své domovy. Taková situace tady nebyla, čili my ji všichni máme poprvé. Z těch 10 milionů více než 3 miliony lidí odešly z území Ukrajiny a šly do zemí, které s nimi souvisí, případně do některých dalších, jako je například Česká republika. Opět je to bezprecedentní pohyb takovéto silné migrační vlny lidí, kteří utíkají před válkou z důvodu ohrožení svého života, 7 milionů z nich zůstává v té západní části Ukrajiny, především v okolí Lvova a ve Lvově. A je naší zodpovědností jako lidí, jako aktu lidskosti, se o kohokoli, kdo přichází, jde mu o život, nemá přístřeší, hledá bezpečí, o tyto lidi postarat. Myslím, že to vnímáme každý. Jako jsme si my někteří prožili např. povodně roku 1997, roku 2002, jako jsme si prožili v loňském roce tornádo, tak prostě si myslím, že ti lidé, kteří pomáhali, neváhali na minutu, jestli mají pomoci a jestli pomáhají jenom do nějaké přiměřené míry, prostě šli a pomohli, protože pomoci v takovéto výjimečné situaci je prostě lidské.

A já jsem třeba rád, že v minulosti si otázky, které tady kladl Tomio Okamura, nekladl třeba britský premiér Winston Churchill, protože nevím, jak by dopadla Evropa v bojích v rámci druhé světové války, kdyby on vedl debaty na území Velké Británie a říkal: Milí Britové, není to až moc? Nebereme tady těch, kteří k nám přichází přes kanál, zbytečně moc? Neměli bychom dát nějakou kvótu a říci si, kolik těchto lidí vezmeme? Kolik jich zařadíme do naší armády? A nebude stačit, když jenom ubráníme náš ostrov a za ten kanál k těm Evropanům, Francouzům, Čechoslovákům a dalším už nebudeme vysílat ty naše vojáky? Přece to je za nějakou naši hranici komfortu. Máme se postarat jenom o nás, o Brity... Ne, takovou debatu on a další státníci zaplať pánbůh nevedli. Protože kdyby tam stáli tenkrát v čele těchto států politici, kteří uvažují, jako teď před chvíli tady řekl Tomio Okamura, tak by se možná celý osud Evropy v druhé světové válce odvíjel úplně jiným směrem a možná my bychom tady dneska nestáli. Jsme v situaci, kdy pomoci je naše lidská humánní vlastnost a povinnost.