„Za to může Bureš!“ vykřikuje starší paní, když jí u pultíku oznámí, že farmička končí. A není to z důvodu ceny. Kozí i kravské produkty mají ne za špatnou cenu. Posuďte sami – malé balení přírodního nebo ochuceného jogurtu za 25 korun, kefír za 40, kozí mléko do 60 korun. Na trhy na plzeňské náměstí Republiky jezdí už několik let, ale jejich expozé zde končí.

Práce je hendikep?

„Zavíráme,“ říkají provozovatelé minimlékárny. Už to nadále ekonomicky neutáhnou. „O zvířata je nutné se starat ve dne v noci, každý den. I když nechcete nebo vám zrovna není dobře.“ Tak prekérní situaci ještě nezažili. Energie jdou nahoru, podpora z úřadů je mizivá. Naopak, na tyhle malé farmy se kontrolní orgány rády soustřeďují, protože ty se – podle vlastníků – nemohou a mnohdy ani nechtějí bránit, jsou dohledatelné a nemají čas ani peníze na právníky na dlouhé soudní spory.

„Babiš aspoň něco dělal, ale tady tihle už nedělají vůbec nic,“ promlouvá další paní, která tady ráda a pravidelně nakupuje. A nenechá tu padesátikorunu, ale několik stovek. „Pro děti kozí mléko, domácí jogurty bez éček a bez cukru,“ pochvaluje si žena. Vždy byla spokojená. A farmáři také, protože za pár hodin prodeje v plzeňském centru o sobotních trzích odjíždějí „vykoupeni“.

Ale přesto už to „nedají“. Drahé energie, drahá práce. Nejsou lidi, kteří mají vztah k půdě. A větší firmy prý zaměstnávají Ukrajince, kterým můžou dát poloviční mzdu. „Lidi radši koupí francouzské kozí sýry a mléko v hypermarketu, které je předražené, ale je to cool,“ konstatují prodejci. „Je módní ukázat, že na to máte. Přitom zdejší, tuzemské produkty jsou kvalitativně minimálně srovnatelné.“