Vánoce nám přináší radost. Radost z toho, že na svět přišel ten, kdo je tu pro nás a s námi, kdo nás má rád. Také my chceme těm okolo, našim bližním, udělat radost tím, že je symbolicky obdarujeme. Hodnota našich dárků nespočívá ve výši vydaných peněz, ale v lásce, s jakou jsme je vybírali a přemýšleli o tom, co by asi obdarovanému udělalo skutečnou radost. Přeji vám všem, moji milí rozhlasoví posluchači, aby radost z dárků, které jste nalezli pod vánočním stromečkem, přežila jejich upotřebitelnost a záruční dobu, protože skutečná láska nemá omezenou dobu spotřeby.  

Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, ano, je to tak. Máme tu zase nový rok, další rok našeho života. Kolik nadějí a slibů bylo na začátku minulého roku? A dnes se nám zdá, že není vůbec žádná naděje. Pesimisté, a je jich v našem národě nemálo, říkají, že bude ještě hůř. Lev Nikolajevič Tolstoj by odpověděl, že není tak zle, aby nemohlo být hůře. Přesto mi dovolte poznámku. Proč by nemohlo být lépe?  

Ano, říkáte, že zklamaly politické strany, stát, ekonomové a bankéři. Copak to nevěděli? A co církev, či církve? O nich ani nemluvme! Dovolte mi přesto položit si otázku. Vzal nám někdo veškerou naději?  

Jan Sokol ve své útlé biografii píše: „Máme nějakou šanci v téhle prekérní bezradnosti moderního člověka a masových společnosti obstát?“ Všichni moderní filozofové věděli, že člověk bez naděje žít nemůže. Základní nadějí je život sám a jeho pokračování. Nestojí za to žít a pracovat pro děti, vnuky nebo pravnuky? Vím, kolik zklamaných odpovědí obdržím. Ale vím také, že mi potvrdíte má slova. Díky za to.  

Cesta z beznaděje je právě cestou nového a hlubšího prožívání být otcem, matkou, dcerou, synem, vnoučetem nebo pravnoučetem. Anebo také bratrem, sestrou a kamarádem. Tam, kde se vytratil smysl života jednotlivce jako jedinečné, milující a milované osoby, nemá žádný smysl pro jedince život společnosti. Pak ztrácí svůj smysl stát a jeho instituce, politický život, o církvi nemluvě.  

Ještě stále mi zní vánoční: „Nám, nám, narodil se…“ Nám, mně i tobě, se narodila naděje. „Cokoli jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili,“ řekl později nově narozený, Ježíš Kristus.  

Můžeme vytýkat jednotlivým institucím ztrátu zájmu o společnost, ale ani to nám nepomůže. Nebude-li mít společnost sociální rozměr, nebude-li rodina místem odpovědnosti jednoho za druhého, nebudu-li já mít vztah a ochotu pomoci druhému, žádný stát, žádná instituce, strana ani církev nezvládne absenci tohoto stavu.  

Protože zmíněné instituce můžou pomoci, podržet, ale nemohou nahradit to jediné potřebné. Láska a přátelství, bez kterých je život bez naděje, není přece výsledkem paragrafů vyhlášek a zákonů. Naděje roku 2012 není jen v rukou těch druhých, každý jsme nositelem naděje pro rok 2012. Přeji vám všem požehnaný a naděje plný rok 2012.

Vyšlo na rozhlas.cz. Publikováno se svolením vydavatele.