Smíšené pocity proto, že kdyby někdo po historickém úvodu zmeškal první polovinu projevu, nabyl by asi z té druhé dojmu, že jde o proevropský projev, ve kterém britský premiér tvrdě hájí Evropskou unii a výhody členství Británie v ní a poté, co mu bylo vnuceno referendum, hodlá zuby nehty bojovat za jeho kladný výsledek, tedy za setrvání v unii. Nebylo tomu ovšem tak, neboť Cameron ono referendum sám naplánoval, i když až po příštích parlamentních volbách v roce 2015 – pokud je ovšem jeho konzervativní strana vyhraje – a pak by se konalo až někdy v roce 2017. Mezitím on ovšem doufá, že unie bude tak rezolutně pokračovat v reformách, že pro něj bude opravdu imperativem za další členství Británie tvrdě bojovat.

V onom historickém úvodu Cameron prohlásil, že první cíl Evropské unie, udržení míru, byl dosažen a ,,je třeba vzdát hold všem těm v unii, kteří toho společně s NATO dosáhli‘‘. Nyní, pokračoval Cameron, je hlavní cíl unie jiný a je jím zajištění prosperity. V těchto souvislostech je ovšem v zájmu Evropy klást tvrdé otázky, neboť my všichni dnes stojíme tváří v tvář třemi velkým výzvám, řekl. První je, že problémy eurozóny přinášejí zásadní změny v Evropě. Druhou, že vznikla krize evropské konkurenceschopnosti, s tím jak se rozvíjejí další země světa a třetí, že vznikl příkop mezi Evropskou unií a jejími občany, který se v posledních letech dramaticky zvětšuje. Ten příkop reprezentuje nedostatek demokratické zodpovědnosti, který je velmi akutně pociťován právě v Británii.

Cameron pak vysvětlil, že roste frustrace z toho, že unie je vnímána jako něco, co je lidem nařizováno, místo toho, aby jednala jejich jménem a tento pocit je posilován všemi těmi řešeními ekonomických problémů a pokračoval: ,,Lidé jsou stále více frustrováni tím, že rozhodnutí, která jsou dělána dál a dál od nich, znamenají, že jejich životní úroveň je snižována rostoucí vynucovanou chudobou, nebo jsou jejich daně používány na záchranu vlád na opačné straně kontinentu. Začínáme to pozorovat na demonstracích v ulicích Athén, Madridu a Říma a v parlamentech Berlína, Helsinek a Haagu a samozřejmě pozorujeme tuto frustraci dramaticky i v Británii.‘‘

Premiér Cameron pak zdůraznil, že jádrem unie musí zůstat její jednotný trh, ale ten není ještě dopracován v oblastech služeb, energie a digitální elektroniky, které jsou motorem moderní ekonomiky a tak ten společný trh funguje jen napůl. Pak se Cameron dotkl ,,množství periferijních institucí‘‘ unie a skutečnosti, že Evropská komise stále roste, má multimiliardový rozpočet a není soustředěna na kontrolu svého utrácení a rušení programů, které nefungují a v kontrastu s různými radami pro dopravu a životní prostředí stále neexistuje rada pro důležitý jednotný trh. Dodal pak, že členské země eurozóny a všechny další, stejně jako Británie, by měly požadovat reformy, které by zohlednily jejich zájmy a posílily demokratickou legitimitu unie, což by unii neoslabilo, ale posílilo, neb moc musí vycházet z členských zemí, nikoli je oslabovat. Dal pak za příklad zbytečné harmonizace, že počet hodin práce britských lékařů je stanoven v Bruselu a to bez ohledu na názory poslanců britského parlamentu a lékařů a podobně by měly být prozkoumány i další oblasti zbytečné centralizace, jako životní prostředí, sociální otázky a zločinnost. 

Po zdůraznění skutečnosti, že národní parlamenty by měly být v mnohém zdrojem rozhodování unie, přešel britský premiér k praktickým a legislativním otázkám organizace referenda a v závěrečné fázi projevu, jak už řečeno výše, zdůraznil, že unie je pro Británii stejně důležitá, jako ona pro unii a dodal, že bude v referendu tvrdě hájit pokračování britského členství v oné reformované unii, za kterou bude mezitím bojovat. 

Pozorovatelé nyní tvrdí, že Cameron měl naprostou pravdu, když z prounijních pozic kritizoval Evropskou komisi pro byrokratičnost a utrácení, neboť její hospodaření už neprošlo mnoho let auditem a že hovořil i za jiné země mimo eurozónu, když požadoval ponechání větší autonomie národním parlamentům.

To vše se dá řešit vyjednáváním a společný postup desítky zemí mimo eurozónu, jejíž centrální regulace rozpočtů a daní desítku znevýhodní, by mohl Evropskou komisi přimět k ústupkům a k reformám, což by unii prospělo a oslabilo euroskeptiky v Cameronově konzervativní straně i protievropskou stranu UKIP. Na druhé straně se však mnozí, jako vicepremiér Nick Clegg, táží, co přinesou čtyři roky nejistoty, třeba investorům a co když Evropská komise nebude chtít ustoupit a Británie a celá desítka zemí mimo eurozónu budou trpěny jako jakési druhořadé země. Jak se pak Cameron zachová a jak zajistí setrvání v unii v referendu? To vše projev britského premiéra příliš nevyjasnil a kritické hlasy v dalších dnech (a během diskusí na foru v Davosu, kam on nyní odjíždí) jistě zesílí. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele