Je proto od něj očekávatelné, že nijak nechválí aktuální průběžný rozpočtový přebytek a požaduje větší utrácení, větší vládní výdaje. A tento svůj postoj hájil i ve včerejší televizní debatě.

Koledovat si o finálový schodek na konci roku, ve kterém se českému hospodářství nadobyčejně daří, je nepochybně nezodpovědné, ale to tak nějak k odborářskému pohledu na veřejné finance už patří. Přesto je třeba se Středulou v jednom momentu souhlasit, a to, když konstatuje, že úspory ve výdajové položce rozpočtu byly zaznamenány zčásti i proto, že se téměř zastavily projekty na rozvoj infrastruktury.

Neúměrně složitá a stále se komplikující stavební řízení, alibismus při přidělování státních zakázek, kdy ze strachu plynoucího ze současného nesmyslného honu na údajné zvýhodňování některých subjektů nerozhodne nikdo nic, plus sebevražedná „ekologická“ legislativa, která samozvaným aktivistům dává do rukou možnost blokovat důležité stavby, to vše se podepsalo na poklesu počtu zahájených staveb, a tedy i na čerpání příslušných rozpočtových kapitol.

Na takovéto „úspory“ skutečně není třeba být hrdý, zde má prostě Středula pravdu. Ne kvůli prvoplánovým odkazům na přeceňované multiplikační efekty těchto výdajů, ale prostě proto, že budování naší infrastruktury zaostává za potřebami celé ekonomiky, což může být překážkou pro prosperitu v delších horizontech.

Tam, kde je třeba šetřit nejvíce: mandatorní výdaje, sociální, zdravotní, rozhazování peněz aktivistickým organizacím, tam se neušetřilo nic. Protože nikdo si nechce rozkmotřit zájmové skupiny. Ale tam, kde je to nutné: u dálnic, koridorů, vodních cest, energetiky, tam naopak šetříme (protože je to jednodušší než systémové změny v mandatorních výdajích), a ještě to vláda vydává za projev rozpočtové odpovědnosti.

Výsledek pozná na vlastní kůži ten, kdo se projede po našich dálnicích a silnicích a srovná to třeba s jejich rozvojem v posledních letech v Polsku.

Psáno pro blog.idnes.cz