Ten se šoural se svěšenou hlavou zpět do středu hřiště, zatímco hráči v blankytně modrých dresech se radovali. Diváci aplaudovali vítězům a komentátor vydával do světa zprávu, že Italové se stali mistry světa, když ve finále porazili Francouze, až za nimi skončili domácí a pak Portugalci. Ale co se to děje za chvíli. Na stupně vítězů si pro pohár a zlaté medaile kráčí domácí, za nimi Francouzi a pro bronz Portugalci.  

Kde jsou ti Italové? Co se to stalo, že by dopovali? Nechápal jsem a po chvilce usnul. Ale zřejmě jen na chvíli. Najednou opět sleduji nějaký fotbalový zápas. Oranžoví proti tmavomodrým. Ti najednou dávají gól a radují se. Diváci rovněž vzdávají hold vítězům, i když se mi zdá, že stadion už není zcela zaplněn. Už je na hřišti připraven pohár a stupně vítězů, když se zase stává něco divného. Pro pohár si přicházejí hráči v bílém, kteří před chvílí na hřišti vůbec nebyli. Skleslí „vítězové“ si jdou pouze pro stříbro a pro bronz dokonce nějací Jihoameričani.

Probouzím se celý zpocený. Nevím, co se to děje, ale televize je vypnutá, takže opět uléhám a snažím se usnout. A do třetice se situace opakuje. Hráči v bílých dresech dávají gól a radují se, poloprázdný stadión tleská, pruhovaní soupeři již poznali, že prohráli, loudají se ze hřiště, ale v obličeji mají šibalský úsměv. Za chvíli s jásotem přebírají pohár, pro stříbro si jdou nějací hráči v kanárkově žlutých dresech, pro bronz v oranžových. Kam se vytratili ti, co vyhráli? Ti se rozčilují v rohu hřiště, ale kapitán vítězů je vykazuje i z tohoto prostoru – vždyť poražení tady nemají co dělat. Rozmrzelí diváci houfně mizí se stadionu, více radujících se diváků je v okolních barech a ulicích.

Najednou zazvoní budík, který mne vytrhne z divného snu. Ještě v koupelně si mi celá dnešní noc honí hlavou, co to mělo znamenat? Nakonec se uklidňuji, že to byl jen sen a že v reálu to není možné, protože vítěz, pokud nedopuje, je vždy vítěz a má být spravedlivě oceněn. V trafice si kupuji noviny a pomalu se blížím na stanici tramvaje.

Už první titulek mne vrací do hrozivých snů. Vítěz byl vyšachován! Nechápavě se dívám na stránku. Co je to za týmy, které neznám? Mají takové divné zkratky. TOP, ODS, KDU-ČSL, ČSSD, ANO, SZ, STAN a já nevím jaké ještě. Co to je za sport, že je neznám, marně pátrám v paměti. Že by gorodky či vodní pólo? Pak se začtu detailněji. Ono to není o sportu. Nějací komentátoři rozebírají volby a povolební vyjednávání a mně se zase vrací noční sen, kdy se nakonec radují poražení a vůbec jim nevadí, že naposled hráli skoro před prázdnými tribunami. Vždyť oni za „vítězství“ shrábli nejvyšší odměnu, vyšší než by získali za regulérně vybojované umístění. Štípám se do tváře, zda se mi to nezdá.

A najednou chápu noční sen, vždyť to vlastně nebyl sen, to je skutečnost, pouze se odehrává zatím na jiném hřišti. Vždyť to bylo nedávno, kdy místo vítězné „oranžové růže“ se radovali „modří ptáci“. To ještě zajímalo hodně lidí, kteří o tom dlouho debatovali a někteří to dokonce považovali za správné, že vítěz nakonec nevyhrál, byť to je absurdní. Hned se mi vybavila podobná příhoda, kdy naopak na hřišti modří vyhráli, ale po jednání v zákulisí se radovali oranžoví, to bylo zase někde Moravě. Lidí už to komentovalo méně, někteří to zřejmě považovali za normální. Ale samotných diváků s lístky ubylo. Čtu dál a nestačím se divit. Diváků s lístky již výrazně ubylo (asi jen 34%), zato míst, kde vítěz nakonec nevyhraje, dramaticky přibývá. Dříve to bylo jen v některých městech, nyní to vypadá, že to bude v celých krajích.  Přicházím do práce a usedám k počítači. Rychle se musím podívat, zda noční sen byl sen, nebo taky skutečnost. Na Wikipedii hledám výsledky posledních MS v kopané. Konečně! V noci to byl jen sen, vítězové skutečně vyhráli. To je úleva.  

Ale hned mne polilo horko. To v těch novinách ale není sen, to je skutečnost. Horečně přemýšlím, jak je to možné, jak to změnit. Mám to! Prostě lídr vítězů převezme automaticky řetěz a všichni lídři všech týmů se sejdou v uzavřené místnosti bez jídla a cigaret a budou tam tak dlouho, až se domluví, s kým vítěz bude spolupracovat. Tak jednoduché. Ale není to zase jen sen? Uvidíme, už za rok jsou další volby...