Narodil se 8. července 1891 v Dobříni u Roudnice nad Labem, ale v roce 1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudoval gymnázium. Během tohoto období také v časopise Vesna poprvé publikoval své verše. Po maturitě odešel do Prahy na práva. Ta však nedokončil. Jak píše např. Jarmila Mourková ve své horovské monografii (Melantrich 1981), ke studiu práv Hora nastoupil hlavně na přání, či dokonce na nátlak rodiny. Nepřitahovala ho, dal přednost žurnalistice a poezii. Vstoupil do redakce Práva lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku 1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou (1929 – Manifest sedmi) přešel do kulturní rubriky Českého slova, a to díky přímluvě F. X. Šaldy. Působil též v časopisech Moderní revue, Zvon a později vydával vlastní časopis Plán. Podílel se na Literárních novinách. Třebaže se rozešel s bolševickou totalitární orientací komunistické strany, byl trvale levicově orientován. Ve druhé polovině 30. let se angažoval protifašisticky, od roku 1934 byl předsedou protifašisticky zaměřené Obce českých spisovatelů.

Ten výčet není náhodný. Také literární historici člení Horovu poezii na několik etap. Od prvotního symbolismu a příklonu k modernistům, přes období proletářské poesie, až ke svébytné, nezaměnitelné tvorbě, pro kterou se tehdy ještě nerazil pojem existenciální, ale já si jej na tomto místě dovolím použít, protože je, myslím, pro většinu Horovy tvorby pojmem kruciálním. Jako malý příklad zde citujme část z rozsáhlé a takříkajíc erbovní Horovy sbírky Jan houslista (1939):

„Mé housle! Svědci ducha mého! / Mé housle! Ústa smyslů mých! / Kdo hledá Boha, nalezne ho / v svých melodií závějích? / Nalezne, ztratí. Jako sníh, / jenž skryje marná pole písku – / a horký vítr v jarním trysku / jej neostyšně smete z nich. / Tak hyne pláč, tak hyne smích, / kdo ale znovu nalezne ho / v své hudby sypkých závějích? / Mé housle! Svědci ducha mého!“

Kam jdeme?

Jak věcně poznamenal literární historik Zdeněk Pešat v doslovu k velmi reprezentativnímu výboru z Horova díla Prsty bílého hvězdáře (Čs. spisovatel 1985), úhelnou otázkou velké, možná většinové části Horova díla byla otázka po smyslu naší pouti světem. Kam jdeme a proč. Otázka nezodpověditelná s definitivní platností, protože odpověď je proměnlivá podle toho, jak teče proud času a mění se činy lidí v něm. Ale básník je zde od toho, aby zachycoval okamžiky pomíjivé a stavěl z nich otázky věčné. Není tu od toho, aby předkládal odpovědi. Už tázání samo je dílem. Jak pravil Gotthold Ephraim Lessing, německý myslitel, „hledání pravdy má větší cenu než pravda sama“. Jako by to napsal o Horovi. Můžeme si to ověřit ve verších ze sbírky Struny ve větru (1927); mimochodem některé z básní zhudebníl přes propast let, a jistě nikoli bezdůvodně, vynikající český písničkář Vladimír Merta v roce 1989:

„Vítr rozehrál struny mé, / dlouhé prsty v nich hrají, / prsty bílého hvězdáře / se vlasem hvězd probírají. / Slyšel jsi hlas, jenž soumrakem zrál? / Smějte se, lkejte, / struny ve větru, / sršte jak hřeben, / česající tmu, / a větru dík, jenž krví vál. / Tam, kde tma plavým splavem / splývá do oken spících, / struny mé rozehrané / jdou sluchem rozsvěcujících, / prýští jak paprsek luny, / jenž láká nás ve vratkou výš. / Jdu, jdeš a jdeme, / proč a kam – zda víš?“

Zpět k Máchovi

Už řečený Zdeněk Pešat napsal, že Hora od počátku své tvorby si „vytvářel vlastní svébytný básnický svět a osobitý výraz, v němž se ve vzájemném sváru, v nejšťastnějších chvílích tvorby však také v jednotě, setkávalo smyslové okouzlení světem s intelektuálním pronikáním k jeho podstatě, předmětnost s niterným citovým zaujetím, konkrétní představivost s tíhnutím k abstrakci. Horova poezie… ovlivněna domácí tradicí, sahající hluboko do minulosti až k Máchovi…“ To jsou klíčová slova pro pochopení Horovy básnické podstaty. Máchovo vskutku existenciální básnické gesto také klade fatální otázky a nedává na ně odpovědi, ale zato se zadírá čtenáři do záhybů duše a nenechává jej v klidu. O tomto tvůrčím následnictví svědčí také dvě zásadní Horovy sbírky, Domov a Máchovské variace (obě 1938). Citujme z té první:

„Co bylo mé, už není moje / I smutno mi i veselo je. / Co bylo mé, už není moje. / Co bylo stínem, tvar má nyní, / i děkuje mi i mě viní / a odchází. To moje dílo / jak vždy od rukou odstoupilo / a soudí mě. I čekám tiše / na moudrost soudu, na hlas z výše, / na jazyk vah, jež lehkou paží / v mém výtvoru i mě si zváží. / Vám všechen květ, vám zvuk a světlo, / jež / o prstech mých v dílo slétlo, / vám křídla, křídla dechu mého, / na hranách jeho uvízlého, / a mně jen hořkost mého kvasu, / mně nejistotu poločasu, / mně nahou zem, jež po žni zbyla, / mně jenom marnost mého díla.“

Předzvěst tonoucího stínu

Během druhé světové války už byl Josef Hora nevyléčitelně nemocný (onemocněl Parkinsonovou chorobou) a jeho stav se postupně horšil. Pohyboval se s rostoucími obtížemi, stáhl se do ústraní, na podzim 1941 musel ze zdravotních důvodů zanechat své novinářské a redakční práce, což člověka zvyklého na každodenní redakční ruch, aktivitu a setkávání s přáteli deptalo. Pobýval v sanatoriích na Dobříši a ve Vráži. Zemřel nedlouho po osvobození Československa 21. 6. 1945. Pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Smutečního obřadu se zúčastnily přední osobnosti československé společnosti a kultury včetně prezidenta republiky. In memoriam mu byl jako vůbec prvnímu prezidentem propůjčen titul národní umělec.

Jako by svůj další osud věštil už mnoho let před koncem, v roce 1933, napsal ve sbírce Tonoucí stíny tyto verše:

„Hle, v této sklenici, / již proměnil jsem v pýchu, / v krve své zrcadlo, / plove tvář lásky mé / a vichřice mých hříchů – / a vše, co povadlo, / zas klíčí v jejím tichu.“

Stojí za to ocitovat svědectví některých Horových současníků, přátel či následovníků:

Václav Černý: „Vidno, že je méně básníkem problémů a více básníkem věcí, či lépe jistot. Hluboká bezpečnost pocitu životního, kterého se dotvořil, metafyzická jistotnost jeho pohledu na svět jsou v naší dnešní poezii ojedinělé.“

František Hrubín: „Josef Hora je jeden z největších básníků, jaké jsme kdy měli. Nepatřil k žádné generaci, přitom však byl básníkem tří generací. Byl sám, protože byl jediný, ale nikdy nebyl osamocen: my, jeho přátelé jsme se ve svých nejosamocenějších hodinách přimykali k němu.“

Nejbližší přátelé František Halas, Vilém Závada, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín se shodovali v jednom: „Byl to upřímný, oddaný, skromný, hluboce čestný člověk, neocenitelný přítel, vždy ochotný ke každé pomoci. I ve vztahu ke svým druhům a spolupracovníkům byl nadán zvláštní jasnozřivostí, která ostatní ohromovala. Nikdy se nesnažil být Básníkem, Osobností, někým, s nímž se počítá ve společnosti, a jestliže tím vším byl, stalo se tak téměř proti jeho vůli. Skromnost, ticho a ohleduplnost byli jeho nejsilnější životní potřebou. A touha být s lidmi, které měl rád. Nenáviděl předstírání, okázalou nebo falešnou hru v umění a v životě, toužil po společenské užitečnosti a projevoval laskavost, jež pramenila z vnitřní potřeby krásy a z vědomí podmanivosti, přechodnosti, ba i náhodnosti lidského života. Snad to zní paradoxně, ale právě ten, kdo protrpěl všechny formy lidské strázně, smutku a bolesti nad lidskou nicotností, je schopen zároveň vážit si těch chvil, kdy se pro člověka „zastavuje čas“, těch vteřin milosti, kdy je stržen okouzlením z chvilkového pocitu trvání, který vzápětí nemilosrdně míjí a mizí. Neboť Hora je stejně jako magnus parens české poezie Mácha především básníkem míjení, uplývání, věčné proměny. Znovu a znovu se pokouší o vyslovení „živého času“, toho, co člověka přes vědomí zákonitého zániku přitahuje k aktivní činnosti, co ho nutí k radostnému přitakání bytí navzdory nepřízni doby, nepravostem lidí a nenávratností času.“

Závěrem stůjž jedna z básní z cyklu o Janu houslistovi. Co totiž říci více a lépe?

„Jdou noci dusné, dusná slova / skanduje nevidomý hlas. / Výhružná ústa prorokova / svým ledem bombardují nás. / Přejel jsi moře ještě včas, / z číše, již osud podal kolem, / bys napil se za rodným stolem / pelyňku, kterým zavoněl / kraj jakby plný prázdných těl. / Siréno šílená, dno zlosti, / pekelný zmetku, dosti, dosti! / Zem zmlkla. Kdo to po ní šel?“

Odpověď jediná a jasná: básník.