„Za spolužáky z gymnázia nemohu mluvit, ale ti ze základní školy byli rozhodně vždy o něco napřed před svými vrstevníky. Když potkali člověka s postižením, už jako děti věděli, že fyzický handicap ještě neznamená neschopnost komunikace“, dodává tato mladá energická žena, která se v  současné době věnuje dětem s nejrůznějším postižením jako terapeutka jógy pro děti se speciálními potřebami.

„Vystudovala jsem osmileté humanitní gymnázium, které mi dalo vynikající základ pro komunikaci a společenský rozhled, který potřebuji ve své práci. Pracuji jako terapeutka dětí s postižením pohybovým, mentálním i duševním.

Mezi dětmi s postižením jsem sama patřila - má diagnóza byla dětská mozková obrna, ale byla jsem naprosto soběstačná. Jen pomalejší. U mých spolužáků to i tak, ovšem pouze na začátku, vyvolávalo prudké reakce. Děti často nerozuměly, proč by mě měly pouštět ze schodů jako první a počkat, až budu stát bezpečně dole, anebo proč mě musí držet za pravou a nikdy ne za levou ruku. "Proč to neděláš jako my? Viděli jsme tě běžet, chodíš a nespadneš, tak proč se ulíváš z tělocviku?"

Narodila jsem se v roce 1995. V mnoha směrech byla ta doba srovnatelná s dnešní, ale na základní škole se často našly starší učitelky se svérázným postojem k věci. Nikdo do mého kontaktu se spolužáky nezasahoval, a na základní škole se razilo heslo "Poraď si sama, chytrá jsi na to dost."

Postoj mé rodiny byl ještě razantnější! O mém postižení sice škola samozřejmě musela vědět, ale nikdy jsem nebyla v seznamu integrovaných žáků. A to ani na gymnáziu, které k individuálním potřebám hodně přihlíželo. Ve třídě 34 žáků byla více než polovina s poruchami učení oficiálně integrovaná – ale já jsem mezi nimi nebyla.

To, že jsem na základní školu chodila ve stylu "skoč a plav", mě jako dítě mírně stresovalo. Ocenila bych tehdy v této věci větší kontakt se spolužáky - pomohlo by mi, kdyby jim někdo povolaný vysvětlil, proč tu či onu věc nedokážu, protože by pak nemuselo docházet k nedorozuměním, u kterých žádný dospělý včas nebyl, a já se s nimi musela popasovat.

Jsem dnes toho názoru, že dětská bezprostřednost je skvělou integrační půdou, ale klíčem k úspěšné integraci jsou i informace. Je rozdíl přivést do třídy divokých dětí stejně chytré, ale méně pohyblivé dítě a říci jen "To je Péťa a má nemocné nožičky, dávejte pozor," - a v téže situaci dětem konkrétněji vysvětlit, že jejich spolužačka sice nemůže to či ono, ale s jejich pomocí to dokáže a bude jim moci být rovna. 

Přechod na osmileté gymnázium nebyl snadný. Mí blízcí předpokládali, že společnost mne již integrovala tak, že v novém studijním kruhu nebude žádný problém. Opak byl pravdou - střet dospívajících a egoistických dětí, z nichž většina byla nadprůměrně inteligentní, nebyl jednoduchý, protože já jsem chtěla být sama sebou a součástí skupiny, zatímco pro ostatní jsem byla "divná". Nechápala jsem, proč "skoč a plav" najednou nefunguje, proč problémy po čase neodezní jako na základní škole.

Když se komunikační bariéra začala stáčet k šikaně, vložili se do věci pedagogové. Měla jsem štěstí na vynikajícího třídního učitele - pokud byl člověk dost inteligentní, aby se překonal, nešetřil ho. Vsadil na inteligenci všechno - spolužákům od plic řekl, jak jejich chování vůči mně vypadá a do jakého světla je staví, se spolužačkami jsem se vypořádala sama. Hodně na ně zapůsobila návštěva mého otce přímo ve škole, kde jim vyprávěl o tom, co pro rodiče znamená vychovávat dítě s postižením. Když jsme se po osmi letech rozcházeli, byla z nás vcelku fungující, komunikující skupina jednotlivců, kteří se navzájem respektovali.“

 Sama mám se vzděláváním v běžné škole pozitivní zkušenost. Domnívám se ale, že je nezbytně nutné, aby dítě s postižením mělo dostatečné komunikační a intelektuální schopnosti k fungování v takovém prostředí. Mám v terapii chlapce s Downovým syndromem, který je ve svých devíti letech nesmírně šikovný. Sám se obstará, sám trefí na metro a domů, zvládne se postarat o maminku, když je nemocná. Ale nemluví, a tak navštěvuje speciální školu. Její systém miluje, i maminka si ji nemůže vynachválit. Syn je tam spokojený, protože není postaven před deprivaci z neschopnosti mluvit. Vše se děje v tempu, které zvládá a dostává se mu veškeré péče, kterou potřebuje. A to je ten moment, na kterém záleží - svoboda a spokojenost dítěte, nikoli očekávání okolí, rodiče nevyjímaje. Zde tedy apeluji na následující - RESPEKT. Respekt nejen dítěte k dítěti v integraci, ale i dospělého k potřebám dítěte. Postižení, ať už jakékoli, je totiž určitým rozptylem mysli, psychickou zátěží v každém momentě.“