Prezident Miloš Zeman vytrvale kritizuje práci i osobu ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Oba muži se potkali na sjezdu ČSSD, kde byl Tomáš Petříček zvolen místopředsedou strany. Obecně vzato, Zemanovi favorité se do vedení nedostali, stranu nyní řídí lidé, se kterými se prezident názorově neshoduje. Vyslali tím delegáti prezidentovi signál?

Pod vlivem slábnoucích volebních preferencí se ČSSD snaží přivábit voliče také nabídkou mladých, neokoukaných tváří. Mezi ně patří i Tomáš Petříček. Na sjezdu ovšem velkou díru do světa neudělal, prošel doslova „o fous“. Jeho počínání se zřejmě nelíbí nejen prezidentovi, ale i celé řadě členů a funkcionářů strany. Nekritické papouškování zahraniční politiky EU a NATO není zrovna přístup, který by odpovídal tradiční levicové pozici. Členství v obou zmíněných organizacích nás přece nesvazuje natolik, abychom nemohli dělat promyšlenou a vyváženou zahraniční politiku. Ta není v kompetenci Evropské komise, vše je otázkou konsensu v rámci Evropské rady. A v tomto orgánu má naštěstí silnější postavení premiér než ministr zahraničních věcí. A co se týče NATO, v minulosti i v současnosti známe příklady relativně samostatné politiky při zachování rámce Washingtonské smlouvy. Kdysi to byla Francie De Gaulla, dnes například Turecko či Řecko. Z ministra Petříčka je cítit podlézavost, nezkušenost, možná strach vybočit z řady. Prezident i premiér tutéž zahraničněpolitickou linii prosazují sebevědoměji, s větším akcentem na naše národní zájmy.

To, že se do vedení nedostali Zemanovi favorité, není nic nového. Stranu řídí lidé, kteří se ne ve všem shodují s Milošem Zemanem, již od roku 2003. Spousta „zemanovců“ ČSSD již dříve opustila, tato skupina zeslábla. Problém nejsou „zemanovci“ či „nezemanovci“, ale odklon sociální demokracie od tradičních levicových témat, prosazování zájmů pracující třídy a od mírové zahraniční politiky. To neplatí jen pro Českou republiku, ale i pro další evropské země. Sociální demokracie na to doplácí ztrátou pozic. Její lídři už zřejmě zapomněli, jakou politiku dělali takové osobnosti, jako byl Willy Brandt, Bruno Kreisky, Olof Palme či Francois Mitterand. Byli to politikové Západu, ale nebáli se i přes poštěkávání různých tehdejších jestřábů podat ruce partnerům z druhé strany železné opony. Dnes by tito skuteční vítězové studené války byli ostouzeni jako ruští švábové publicisty a pseudopolitology, kteří vyprávějí pohádky o statečném Reaganovi, který prý „uzbrojil“ Varšavskou smlouvu. Přitom on nedokázal „uzbrojit“ ani Castrovu Kubu a k jednáním o snížení počtu raket jej dotlačili evropští spojenci v čele s britskou premiérkou Thatcherovou. Příklad KLDR jasně potvrzuje, že majitelé jaderného arsenálu se „uzbrojit“ prostě nedají, a příčinou kolapsu předlistopadových režimů východní Evropy byla především touha obyvatelů regionu právě po takovém socialismu, který reprezentovali výše jmenovaní velikáni sociálnědemokratické politiky.

Doc. Michael Kroh

„Jste spíše stranou Prague Pride než stranou práce,“ zpražil zároveň Zeman delegáty ČSSD. Má pravdu? A je dnešní ČSSD snadno čitelná a srozumitelná?

Stabilně klesající volební preference potvrzují, že čitelná je. Voliči číst umí dobře a vědí koho nevolit.