„Z východu chladný vítr vane, vrací nám staré obrazy. V ulicích tanky, oheň plane, bezmoc, člověka zamrazí,“ zpívá ve své aktuální písni Jaroslav Hutka. A navazuje dalšími odkazy na srpen 1968 v Československu. Vidíte vy, jako pamětník, při sledování zpráv z Ukrajiny nějaké „vrácené obrazy“ našeho roku 1968?

Jaroslava Hutku neposlouchám, takže s ním nemohu souhlasit ani polemizovat. Ptáte-li se ale na podobnost ruské invaze na Ukrajinu s československým srpnem 1968, vnímám spíše rozdíly. Pražské jaro bylo pokusem o reformu socialismu ve světě rozděleném železnou oponou. Trnem v oku nebylo pouze komunistickým konzervativcům ve východním bloku, ale také nelevicovým politikům na Západě. Ukrajinský pokus o vstup do NATO a zájem pořídit si proti Rusku atomovky, je čistá geopolitika, ve které běží o zájmy, nikoli ideje. V roce 1968 vedla okupace Československa armádami Varšavské smlouvy ke konzervování stávajícího rozdělení světa. Rok 2022 bude naopak rokem, kdy globalizovaný svět rozdělila železná opona. Tanky jsou stejné, ale jsou rekvizitami v jiných příbězích.

Jsme ve válce, slyšíme. Přitom formálně jsme my ani nikdo z našich spojenců v NATO do války nevstoupili a reálně na nás nikdo nestřílí a žádné cizí armády u nás nejsou. Bez ohledu na všechnu hrůzu války na Ukrajině – nepohybujeme se ve světě trochu zmatených pojmů?

Ve válce nejsme, ale podporujeme jednu stranu konfliktu, tudíž jsme druhou stranou nepochybně vnímáni jako nepřátelé. Prostřednictvím naší politické reprezentace, tedy vlády, Parlamentu i prezidenta, jsme se stali součástí konfliktu, podílíme se na sankcích, a tím pádem nepochybně počítáme s reakcí. Například že k nám nedoputuje plyn, ropa anebo jaderné palivo. Nezdá se, že by vláda měla pro takovou eventualitu připravené řešení. Myslím, že spoléhá na to, že má řešení Brusel.

Třeba textař Michal Horáček naopak tvrdí, že jsme se ze zmatení pojmů vymanili, protože vidíme, co je černé a co je bílé. A Čeští elfové jdou ještě dál a kreslí linii mezi vlasteneckým premiérem Fialou (protože si podal ruku s Volodymyrem Zelenským) a vlastizrádným prezidentem Zemanem. Není tato binární selekce na jedničky a nuly až příliš nebezpečná?

Omlouvám se, ale textaře Michala Horáčka nesleduji a co jsou Čeští elfové netuším. Předpokládám nicméně, že půjde o lidi, kteří uchopili konflikt na Ukrajině emotivně a s emocemi takováto prvoplánová personalizace logicky koresponduje. Mám pro to pochopení v atmosféře citového vydírání, které zdejší média provozují 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Chce-li se nyní člověk dobrat nějaké věcné a nestranné analýzy, musí umět anglicky. V amerických médiích je ohledně Ukrajiny patrná svoboda slova, nadhled a odstup. Připisuji to tomu, že Američané vnímají válku na Ukrajině nikoli jako americký, nýbrž jako evropský malér. Jinak je ale pravda, že z pohledu militantů jsou války černobílé. Z pohledu pacifistů, ke kterým se hlásím, jsou rudé. Krvavě.