Celý uplynulý rok dominovala ve veřejném prostoru válka na Ukrajině. Nejdřív řada lidí doufala v brzký konec, teď už je jasné, že hned tak neskončí. Vznikne z toho zakonzervovaný konflikt, nebo jsou nějaké šance v tomto roce? Co by mohl být bod zlomu?

Díváme se na tuto válku sice přes emoce, ale přece jen z dálky. Těžko odhadnout, jak a kdy dojde ke zlomu. Jisté pouze je, že v březnu příštího roku budou v Rusku prezidentské volby, v USA v listopadu téhož roku… Vrchol prezidentské kampaně v těchto zemích by mohl být hraniční termín, který se dá z hlediska ukončení války odhadnout. Snad ale válka skončí dřív.

Zatím sledujeme reorganizaci ruské armády, odchod od brigád, zavedených po válce v Gruzii, zpět k divizím. Divize by mohly být útvar schopný větších průlomových a obkličovacích operací, jako za druhé světové války. Jenže na Ukrajině se odehrává nový typ války: Když Stalin dostal od Sorgeho z Tokia informaci, že japonská armáda nefasuje teplé oblečení, bylo jasné, že může přesunout jednotky z východu země na frontu na západě – a Hitler se to dozvěděl, až když tyto posily zaútočily. Dnes se ale na frontě i v týlu hrají šachy, všechny figurky, jejich shromaždiště i přesuny jsou z družic vidět.

Zaujalo vás jednání některého státníka, někoho, kdo měl jednat jinak nebo naopak jednal překvapivě správně v této válce?

Záleží na kritériích, pro mne je nejdůležitější, jak státník pomáhá nalézt cestu k míru. Nejen konec války, ale i zakódování míru do nového uspořádání Evropy. Když pomineme prezidenty válčících stran, asi nejpozoruhodnější postavou je turecký prezident Recep Erdogan. Některá prohlášení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona byla nadějná, ale vypadá to, že se jich sám zalekl. Angela Merkelová by si za své tvrzení, že Minské dohody měly jen získat čas pro přípravu Ukrajiny na válku, jistě zasloužila řád – jenom není jasné, od koho. Tak trochu potvrdila Putinovu tezi, že se válce předejít nedalo.