Při nedávném úmrtí českého multimiliardáře napadá člověka otázka, zdá máme dost filantropů a mecenášů, zda některé podnikatelské aktivity, například půjčky, které se blíží lichvě, nejsou pak „vykupovány“ dobrými činy... a jak vlastně nahlédnout do života lidí, kteří patří k nejbohatším na planetě a žijí v určité bublině?

Po „třiceti slavných letech“, jak ve Francii nazývají údobí impozantního hospodářského vzestupu po druhé světové válce, kdy se zrodila silná a prosperující střední třída a kdy se zdálo, že liberální tržní ekonomika dokáže vymýtit chudobu, se vrátila „sociální otázka“.

A to nikoliv v odlehlých koutech planety, v Bangladéši či v Etiopii, kam jsme se směsicí soucitu, blahosklonnosti a dojímáním se nad vlastní štědrostí posílali potravinovou pomoc či obnošené šatstvo, ale přímo v metropolích Západu. Západní svět jako celek chudne. Rozsáhlé vrstvy obyvatelstva pociťují nouzi, nejistotu a absenci perspektivy, které se v 70. či 80. letech minulého století, během zlaté éry sociálního státu, zdály nemyslitelné.

Zároveň se vytváří úzká privilegovaná kasta extrémně zámožných jedinců, která na sebe strhává stále větší podíl společenského bohatství a která žije ve své prostorově a mentálně izolované realitě. Genetické šlechtění z ní v blízké budoucnosti může učinit prakticky odlišný biologicky a kognitivně nadřazený lidský druh. Benjamin Disraeli napsal ve 40. letech 19. století, že existují pouze dva národy – chudí a bohatí – mezi nimiž se rozevírá hluboká emocionální propast naplněná nedůvěrou, nenávistí a potenciálním násilím.

Tehdejší společnost dovolila, aby se sociální otázky zmocnila různá radikální a utopická ideologická hnutí, která vyústila do bolševismu nebo fašismu. Výsledkem byly revoluce, občanské války a obrovské lidské a materiální ztráty a strádání. Chceme-li se vyvarovat podobnému neblahému vývoji, jenž se dnes bohužel jeví jako velmi pravděpodobný, musí se ustavit konzervativní lidové hnutí, které nebude poskytovat alibi egoismu a nenasytnosti, ale vyjde vstříc přirozené lidské touze po solidaritě a sounáležitosti.   

Vzhledem ke covidu, ke krachujícím malým a středním podnikatelům, a naopak k větším ziskům těch nejbohatších... rozvírají se i u nás čím dál rychleji ekonomické a sociální nůžky? Je na to naše společnost připravena?

Společnost na něco podobného nesmí být připravena, ale naopak se musí vůči takovému údělu vzbouřit a aktivně se mu postavit. Neúspěch a úpadek jsou v lidském životě a dějinách národů častější, než bychom si přáli.

Zároveň nám ale přinášejí řadu příkladů, z nichž můžeme čerpat ponaučení a varování. Viděli jsme, jak mylná hospodářská politika poškodila kdysi blahobytnou Argentinu nebo Uruguay, jak chaotické etnické a náboženské míšení, které nebylo zaštítěno pevnými národními institucemi, zničilo kvetoucí Libanon nebo jak úpadek vzdělání, šíření zavádějícího ideologického jazyka a neschopnost produkovat skutečné elity uvrhlo mnohé západoevropské státy do vleklé stagnace.

Nemůžeme se proto vymlouvat na to, že bychom nevěděli, jaké další kroky máme při budování úspěšné, prosperující a svobodné společnosti uskutečnit. Záleží pouze na politické vůli a na kompetentním a důvěryhodném vedení.    

Evropská unie má problém s očkováním, ale nadšeně se věnuje uprchlíkům, dieselovým motorům, genderismu, omezování zemědělství, v poslední době dokonce hovoří o tom, že by se již neměly stavět rodinné domky... Je to pokračující odtržení od reality, nebo poslední fáze existence EU, tohoto nesourodého slepence?

Evropská unie je disfunkční, rigidní a kontraproduktivní organizace, pro jejíž další trvání není žádný opravdu racionální argument. Problém s očkováním proti covidu a čím dál absurdnější ekonomické a ideologické návrhy o tom přinášejí stále nové doklady. Evropská unie ničí kreativitu, výkonnost a svobodu evropských národů, které by se měly v zájmu svého přežití v čím dál náročnějším a tvrdším světě domluvit na přínosnější a užitečnější formě spolupráce. Pouze bezohlední kariéristé mohou hájit její další existenci.

Bohužel, jak ukázali například Arnold Toynbee nebo Oswald Spengler, mnohé civilizace, z nichž už vyprchal veškerý život a energie, přežívají staletí či tisíciletí jako prázdné skořápky a neužitečné pomníky své zašlé velikosti. Jsem přesvědčen, že Evropa si nezaslouží podobný osud. Naše diplomacie by měla neprodleně jednat s ostatními evropskými státy o politickém řešení slepé cesty, v níž se náš kontinent ocitl.

Je možné, že odchod kancléřky Angely Merkelové po parlamentních volbách přesune těžiště politického rozhodování v Německu na úroveň spolkových zemí. Toto „rozvolnění“ Německa a rehabilitace stavu před rokem 1871 by mohly otevřít nové politické možnosti a příležitosti.