Všechny vyspělé ekonomiky řeší obtížnou situaci, která má, navzdory tomu, že jsou tyto ekonomiky odlišné, určité společné rysy fenoménu, jemuž říkáme sekulární stagnace, což velmi slabý růst po delší časové období.

Rozvíjející se ekonomiky jsou ve fázi dohánění, a tak mají ještě prostor pro nárůst produktivity extenzivní i intenzivní cestou, ale vyspělé země stojí před významnou křižovatkou:

Klíčovým pro pochopení situace je propojení mezi pracovně-úspornými technologiemi a stagnací mezd. Není žádným novým faktem, že se americké firmy vracejí zpět do USA. Čínská levná pracovní síla již nehraje roli, protože staví plně robotizované továrny, kde není potřeba člověka. Denně můžeme číst další studie o tom, že technologie budou vytlačovat i pracovní sílu s vyšším vzděláním. Automatické pokladny jsou realitou, rozšíření aut, která „jezdí sama“, bude realitou brzy. Zároveň vidíme, do jakých problémů se dostaly země, které si svou průmyslovou páteř nechaly významně oslabit a nahradily ji finančním průmyslem jako Spojené státy či Velká Británie. Vysoká nerovnost, rozšiřující se pracující chudoba, ve Spojených státech závislost na potravinových poukázkách. Opulentní bohatství, a na druhé straně chudoba připomínající rozvojové země. Sektor služeb generuje špatně placená prekarizovaná zaměstnání. Připomeňme amerického ekonoma Roberta Reicha, který rozdíl mezi dřívější průmyslovou érou a tou dnešní uvádí na příkladu Spojených států. V 60. letech byla největším soukromým zaměstnavatelem v USA společnost General Motors. Dělníci dostávali 50 dolarů na hodinu (a řádné sociální zajištění). Dnes je největším soukromým zaměstnavatelem USA firma Wal-Mart. Mzda necelých 9 dolarů za hodinu. Prekarizovaná práce bez sociálního zajištění.