Jak dlouho bude ještě trvat společná evropská měna? Takovou otázku si v názvu své přednášky na konferenci Vyšehradské fórum 2017, jejíž pátý ročník uspořádala společnost Golden Gate CZ s podtitulem „Ekonomické informace s předstihem“, položil profesor Oldřich Rejnuš. V úvodu připomněl zprávu Evropské komise z roku 2008: „Měnová unie a euro jsou obrovským úspěchem. Euro se stalo pilířem stability Evropy a světové ekonomiky.“ Na podzim 2008 však vypukla finanční krize a pohled na společnou měnu se během několika let změnil. „Euro je tikající časovaná bomba, která vyletí do povětří a zničí celý projekt EU. Jednoho dne se euro zhroutí jako domeček z karet, poněvadž ‚euro projekt‘ je již nefunkční. Sen Bruselu o evropském superstátu bude pohřben pod sutí hroutící se jednotné měny. Eurokraté zradili principy eura a svým jednáním demonstrují skandální nekompetentnost.“

Tvrdá slova, která profesor Rejnuš připomněl, pronesl tvůrce eura a první hlavní ekonom Evropské centrální banky Ottmar Issing, tedy člověk velice povolaný k tomu, aby se ke kondici společné evropské měny vyjádřil. Ze stejného soudku je i další citát, jehož autorem je bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors: „V budoucnu přijde další krize, která otřese Evropou. Nevím, jestli to bude za šest týdnů, za šest měsíců nebo za šest let. Ale se současným uspořádáním je téměř nemožné, aby euro tuto krizi přežilo.“ A do třetice německá kancléřka Angela Merkelová: „Pokud zkrachuje projekt eurozóny, zkrachuje celá Evropská unie.“ To prohlásila na slavnostním shromáždění u příležitosti 70. výročí založení CDU v červnu 2015. Posléze v březnu 2017 dohodla ve Versailles s vedoucími představiteli Francie, Itálie a Španělska projekt tzv. „vícerychlostní Evropy“.

Jakékoli zadlužování už bylo možné beztrestně politicky zdůvodnit

Na základě těchto tří citátů a na základě té obrovské změny, která u eura nastala, si profesor Oldřich Rejnuš položil otázku, proč tomu tak je a co se vlastně se společnou evropskou měnou stalo. Upozornil především na důležitý fakt, že podpisem Maastrichtské smlouvy se všechny státy zavázaly, že nakonec vstoupí do eurozóny a přijmou jednotnou evropskou měnu. K tomu musely splnit čtyři základní kritéria: udržitelnost veřejných financí, cenovou stabilitu, stabilitu směnného kurzu a dlouhodobé úrokové sazby. „Z nich nás zajímají zdravé veřejné finance. A tam bylo psáno, že schodek veřejných financí nesmí být vyšší než tři procenta HDP a poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu nesmí přesáhnout 60 procent. Nesplnilo to Řecko a všichni pak říkali, to jsou ty podvody Řecka a podobně. Ale oni o těch podvodech určitě věděli. A kdyby ne, tak si mohli skutečnost lehce prověřit, to nebyl problém,“ upozornil profesor Rejnuš na účelovou slepotu v případě Řecka.

U Itálie a Belgie bylo nedodržení kritérií vědomé, šlo o politické rozhodnutí, kdy se konstatovalo, že obě země míří správným směrem, takže časem kritéria splní. A tak byly do eurozóny přijaty. „Ale když někomu seberete jeho vlastní měnu, připravíte ho o kus suverenity. Ty státy najednou nebyly schopny řídit samy sebe, svoji ekonomiku, protože monetární opt-out politika přešla na Evropskou centrální banku. A toho si Issing a další ekonomové byli vědomi. A právě proto vymysleli Pakt stability a růstu. Jde o dohodu, že roční deficity veřejných financí nesmí překročit hranici 3 procent a celkový státní dluh hranici 60 procent. Již v roce 2001 ji však porušilo Portugalsko a následně Německo a Francie. A místo uvalení sankcí došlo již v roce 2005 na návrh Francie a Německa k jejímu ‚rozšíření‘ o situace, kdy lze deficit veřejných financí překročit. Takže následně již bylo možné de facto jakékoli zadlužování beztrestně politicky zdůvodnit,“ konstatoval Oldřich Rejnuš.

Vykládat o Česku v tvrdém jádru eurozóny je nesmysl

Šlo o to zabránit státům, aby se zadlužovaly. Když už neměly vlastní monetární politiku a nemohly podle potřeby hýbat s úrokovými sazbami, což místo nich mohla činit Evropská centrální banka, tak si pomáhaly tím, že vydaly schodkový rozpočet. „Tím, že vydáte schodkový rozpočet, se snažíte ekonomice pomáhat. Severské státy fungovaly, ale ty jižní byly ekonomicky nevyspělé a slabé proti Německu, takže v praxi to fungovat nemohlo. Pak se stalo, že kritéria porušilo Portugalsko, potom i Německo a Francie. Ale místo toho, aby došlo k uvalení sankcí na Německo a Francii, si Francouzi a Němci vydupali, že se tenhle pakt ‚rozšířil‘, takže bylo možné veřejné deficity překročit. Důležitější se stalo politické zdůvodnění než dodržování. A právě to měl Issing na mysli, když to kritizoval. Napadl mě citát Quod licet Iovi non licet bovi neboli Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi,“ poznamenal profesor Rejnuš.