Istanbulská úmluva, resp. její ratifikace, se po vcelku svižném začátku přijímacího procesu na mnoha místech Evropy zadrhává. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) tak se svou prosbou o odklad nikterak nevybočuje z řady v rámci regionu. Neratifikovali ji totiž ani Slováci, Maďaři, Bulhaři, Ukrajinci, Lotyši, Litevci a Arméni. Poněkud paradoxně se pak od Istanbulské úmluvy v červenci loňského roku distancovali Turci. Nad stejným postupem se uvažuje v Polsku, kde tamní vládnoucí strana Právo a spravedlnost projevuje nespokojenost s úmluvou již od roku 2015 a v poslední době činí konkrétní kroky k jejímu odmítnutí.

Některé státy, které doposud úmluvu neratifikovaly, se k tomu ani nechystají. V roce 2020 tamní Národní rada výrazným poměrem hlasů nevyslovila souhlas s úmluvou a prezidentka Zuzana Čaputová pak musela informovat Radu Evropy, že Slovensko k její ratifikaci nepřistoupí.

Slováci navíc chtějí, stejně jako Poláci, odvolat svůj podpis pod úmluvou.

Mezi západními zeměmi je situace jiná. Jednoznačně vyčnívá Velká Británie, která úmluvu podepsala už v roce 2012, ale doposud ji neratifikovala. Ve zbytku západní Evropy byl ratifikační proces až na výjimky (Irsko 2019, Lichtenštejnsko 2021) ukončen nejpozději v roce 2018. V rámci celé Evropy je pak nejnovějším přírůstkem ratifikace v Moldávii, kterou tamní parlament přijal v polovině října loňského roku.

Českou debatu o násilí v rodinách v posledních dnech výrazně rozproudil výrok místopředsedy vlády Mariana Jurečky (KDU-ČSL) o tom, že pohlavek dítěti může v rámci výchovy vymezit jisté hranice. Na Jurečkovu hlavu se v souvislosti s tím okamžitě snesla lavina kritiky od těch, pro které je nepřípustné se dítěte dotknout. Došlo i na debatu o tom, že v Česku není nikterak přesně vymezeno, jaké hranice by při výchově dětí měli rodiče dodržovat.

Pomohla by tedy v tomto ohledu Istanbulská úmluva? Proč je nyní Blažek kritizován? Česká debata o úmluvě je často založena na emocích. Ondřej Neff si ovšem na Neviditelném psu všímá „vypečených“ formulací, kterými je úmluva protkána. Doslova cituje Hlavu III – Prevence: Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.

Jedná se tedy o následnou povinnost přijmout „nezbytná opatření“. Není však specifikováno, jaká budou, ale pouze to, čeho mají docílit. „A už to jede, závazek přijmout legislativní opatření, je tu všechno, zranitelnost, lidská práva, úprava výukových materiálů, školení odborníků, potlačování závadného obsahu v médiích. Jste naivní, pokud si myslíte, že se tu zapomnělo na práva migrantů. A tak dále, je toho hodně. Gumové a ještě gumovější formulace, do kterých čilý aktivista vecpe zákazy a regulace v první fázi, v další už tresty, jaká by to byla regulace bez vymahatelnosti,“ nedělá si Neff pražádné iluze o tom, co by s ratifikací přišlo. Pravý smysl úmluvy vidí v jejím přínosu pro aktivisty, kteří jsou paraziticky přisáti na stát. Podle Neffa se jedná o menšinovou skupinu lidí s minimální veřejnou podporou, která tedy nějakým způsobem potřebuje legitimizovat své jednání. K tomu se hodí cokoli, i Istanbulská úmluva. Neff proto vyzývá ministra Blažka, aby „ten papír roztrhal“.

S ratifikací úmluvy nesouhlasí ani někteří dotázaní politici. Senátorka Jitka Chalánková (Nez.) se domnívá, že je dokument zbytečný.

Podobný názor pak dlouhodobě zastává i europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), který například na svém blogu označil dokument za nástroj podpory genderových neziskovek a další indoktrinaci na školách. „Druhým důvodem mého odmítání Istanbulské úmluvy je, že násilí prezentuje jako typicky mužskou záležitost, jako by absolutně neexistovalo násilí žen na mužích. Dokument České televize Z lásky nenávist 2 přitom dokázal, že i ženy mohou být agresory a naopak tu potřebují specifické zastání muži. To by úmluva neřešila, jen by chtěla, aby byly ideálně zcela smazány i ty nejpřirozenější rozdíly mezi muži a ženami,“ přidává Zdechovský další své výhrady.

Jiné nebezpečí v úmluvě spatřoval poslanec Marek Benda (ODS), konkrétně její článek 60 se podle něj dá vyložit takovým způsobem, že Česko by po ratifikaci bylo nuceno poskytnout azyl takřka každé ženě, která o něj požádá. Článek 60 se týká žádostí o azyl na základě genderových důvodů.

Článek 60 – Žádosti o azyl z důvodů genderu

1. Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření, která zajistí, aby genderově podmíněné násilí na ženách mohlo být uznáno jako forma pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. A. Úmluvy z roku 1951 o právním postavení uprchlíků a jako forma závažné újmy, která zakládá potřebu doplňkové/dodatečné ochrany. 

2. Smluvní strany zajistí, aby každý z důvodů pronásledování uvedených v úmluvě byl vykládán genderově citlivě, a tam, kde bude zjištěno, že obavy z pronásledování obsahují jeden nebo více těchto důvodů, bude žadateli přiznán status uprchlíka v souladu s příslušnými souvisejícími dokumenty. 

3. Smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k zavedení genderově citlivých postupů, které se týkají přijetí žadatele o azyl a podpůrných služeb pro něj, stejně jako genderově zaměřených instrukcí zaměřených na rovnost pohlaví a genderově citlivých postupů v rámci řízení o azylu, včetně rozhodování o statusu uprchlíka a žádosti o mezinárodní ochranu.

Kompletní text úmluvy naleznete ZDE:

Proti dokumentu se ostře staví také hnutí SPD. To na jaře 2019 ve Sněmovně navrhlo zpětvzetí podpisu pod úmluvou, návrh ale ostatní strany nepodpořily.