Nejprve „střelci“ – pojem „terorista“ je očividně vyhrazen pouze pro „bílé“ oběti tady u nás v Evropě – ve třech SUV zaútočili na konvoj autobusů, v nichž křesťané z jihoegyptské Mínie jeli do kláštera Samuela Kalamúnského. Výsledkem bylo nejméně 28 mrtvých a zhruba stejně zraněných, mezi nimi i mnoho žen a dětí popravených z bezprostřední blízkosti. Káhira, která už po dubnových masakrech v koptských kostelech v Tantě a Alexandrii vyhlásila – přesněji obnovila – z hlediska výsledků silně diskutabilní „mimořádný stav“, zareagovala rychle – ukázala prstem na teroristy ze sousední Libye a podnikla několik náletů na islamistické tábory u východolibyjské Dírny a Dár al Hamáru. Náletů na město, kde prý ale už žádní džihádisté dávno nejsou, se přitom prý zúčastnily i letouny tzv. východolibyjské vlády, jedné ze tří „národních“ vlád, které nyní v Libyi působí. Ozbrojené síly této „vlády“, tzv. Libyjská národní armáda (LNA), pod velením maršála Chalífy Haftára, mají plnou podporu Egypta (a Ruska nebo Alžírska), a tak jejich nasazení opravdu nelze vyloučit. Terčem náletů se nicméně staly tábory ozbrojené saláfistické skupiny Madžlís al Šúra, která až dosud působila výhradně na „svém“ území na východě Libye a výpady mimo -- natož až do Egypta – zatím nikdy nepraktikovala. Současně ale platí, že Dírna byla rodištěm první libyjské buňky Daeše, a objevují se obvinění, že Haftárovy oddíly nabízejí právě jednotkám Daeše volný odchod z oblasti, což je jinak praxe běžná například z postupu „proamerických“ Kurdů na syrskou Rakká.

To v případě masakru v Manchesteru nikdo tak otevřeně na Libyi neukazuje, byť se právě „Libye“ coby „bašta terorismu“ skloňuje ve všech pádech, stejně jako pozadí masakru, na němž se výrazně podepsala politika západních států při podpoře islamistických teroristů. Ale právě s ohledem na vlastní zavinění „všichni pravdu znají, ale bojí se ji přiznat“ podotýká The Independent. (Kuriózní je ovšem konstatování britských tajných služeb, podle nichž v Británii žije 23 tisíc potenciálních teroristů, z nichž tři tisíce je prý velmi nebezpečných. A…? Co dál?)

Řešení v nedohlednu

Značné počty islamistických radikálů měly podporu Západu v boji proti Kaddáfímu režimu a není překvapivé, že po jeho svržení se tyto síly nikam neztratily; naopak, etablovaly se do různých pozic, z nichž ovlivňují současný chod roztříštěné Libye. Podpory od NATO se v roce 2011 dostalo i veliteli islamistů z Misráty, Západem oslavovanému „hrdinovi revoluce“, Saláhu Bádímu, jehož oddíly proslulé svou brutalitou v pátek v Tripolisu – nominálně stále ještě hlavním městě Libye -- zaútočily na jednotky věrné Západem uznávané „vlády národní jednoty“. Misrátší totiž chtějí opětovně ovládnout některé čtvrti Tripolisu, přičemž oběti na „vládní“ straně jdou do desítek.

Právě s touto „vládou“, která není s to uhájit ani svůj prostor v metropoli, přitom Evropská unie spojuje naděje na řešení migrační krize, byť v reálu se stále více mluví o úzkém propojení mezi libyjskými pašeráky, evropskými neziskovkami a přinejmenším italskými úřady, a to se všemi nechutnými důsledky…

K tomu se v troskách ocitá případná dohoda mezi „tripoliskými“ a Haftárem, neboť islamistické oddíly – tehdy ještě -- věrné těm prvním v půli května zaútočily na leteckou základnu LNA v Brak al Šátí na jihu Libye a následné boje si vyžádaly přes 140 lidských životů, přičemž některé zdroje mluví přímo o hromadných popravách zajatců z řad LNA. Útočící oddíly přitom pocházely vesměs rovněž z Misráty, tedy patřily ke stejným jednotkám, které posléze zaútočily i na Tripolis…

A aby vše nebylo málo komplikované, zákon o svobodném přístupu k informacím nyní odhalil dva roky starou „nestálou“ základnu, kterou si USA zřídily v oáze Al Vígh na samém jihu Libye. Haftár se zahraniční pomocí potichu posiluje své letectvo – podle dostupných údajů vojenské embargo v tomto směru porušují především Spojené arabské emiráty, které Haftárovi dodávají americké letouny určené k boji proti povstalcům. Benghází na ropném východě Libye je dál, alespoň z části, v rukou džihádu, a pokračujícím bojům zatím nečinně přihlížejí mocné milice ze Zintánu i se svým vězněm/žolíkem Sáifem Islámem Kaddáfím. OSN je bezradná: za šest let už si na Libyi „vylámalo zuby“ šest zvláštních vyslanců světové organizace…

Podle všech možných definic je „osvobozená“ a „zdemokratizovaná“ Libye „failed state“. A možná je vhodnější otázka, zda ještě státem vůbec nějakým, čili zda se po svržení Kaddáfího režimu znovu neproměnila jen ve škálu – v Haftárově případě sekulárních, ale jinak převážně nábožensky fundamentalistických -- pouštních kmenů, jejichž jediným snem je zaútočit na ostatní, zneuctít jejich ženy a získat válečné trofeje, přičemž zájmy státu jako celku zajímají málokoho. Ve výsledku tak různé ozbrojené skupiny, kmeny nebo milice vydělávají také na ilegálním prodeji ropy nebo na „mýtném“ za přepravu subsaharských migrantů na jejich cestě za evropským „snem“. Naplno ožívají principy „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ nebo „já a brácha proti bratranci“. Omar Muchtár, který kdysi dokázal libyjské kmeny sjednotit v boji proti italské okupaci, jako by už byl zcela zapomenut. A při vzpomínkách na stabilitu za časů Muammara Kaddáfího se ukazuje, že ukojení hladu a alespoň nominální bezpečnost je dnes pro většinu Libyjců mnohem důležitější, než jakási idea demokracie.

Na druhou stranu platí, že muftímu Muchtárovi, králi Idrísovi a po něm i plukovníku Kaddáfímu se Libyi různými způsoby sjednotit podařilo. Pokud by se měl podobný cíl zopakovat, bude zapotřebí charismatického lídra, velké vojenské síly, spousty peněz a mezinárodní shody, která je důležitá pro celý svět, neboť k už panující „kmenové mentalitě“ se území Libye v posledních letech proměnilo v hlavní trasu islamistických teroristů (včetně těch z Daeše) i pašování zbraní nejen do Afriky, ale i zemí Maghribu a na Západ. Nezdá se však, že by alespoň některé z konstruktivních kroků „vnějšího světa“ byly na obzoru, pravděpodobnějším proto je, že „soukromá válka“ Hillary Clintonové proti Muammaru Kaddáfímu („Přišli jsme, viděli jsme, je mrtvý“) vyústí v rozpad území na Tripolis, „Haftárův“ Tobruk a jižní Zintán, ale možná těch nových „svrchovaných“ oblastí bude i víc. Je přitom zřejmé, že jednotná ropná Libye s pouhými asi šesti miliony obyvatel by neměla žádný problém své obyvatelstvo bohatě nakrmit… Třeba to Libyjci pochopí. Sami. Jednou.