“Nedávno jsem byla na třídním srazu střední školy. Spolužáci ukazovali fotografie svých dětí.  Chlubili se, ta má dceru, která studuje medicínu, ten zase syna nadějného fotbalistu.. A mně bylo strašně trapně a smutně. Zvlášť když se mě spolužačka zeptala na Marka, mého dvacetiletého syna. Co jsem ji měla říct? To je skvělé, že tvá dcera studuje medicínu, jistě z ní bude dobrá lékařka. Marek se má taky báječně, má před sebou ohromnou kariéru feťáka..Pořád jsem si kladla otázku, co jsem mohla udělat jinak než mí spolužáci. Že zrovna já jsem matkou feťáka,“ svěřila se ParlamentnímListům.cz Helena, sympatická rozvedená čtyřicátnice.

Matka mu kryla zaškoláctví

Za svá slova se přitom stydí: “Myslím, že na tom nesu svoji vinu. Marek byl dříve hodné dítě. Uzavřený, ale velmi bystrý chlapec. Problémy začaly v pubertě. Když bylo Markovi třináct let, rozvedla jsem se s jeho otcem. On si pořídil mladší ženu a s ní nové dítě. Marek ho tehdy potřeboval. S novou rodinou na nás bývalý manžel zapomněl. Jen peníze posílal včas. Snažila jsem se mu nahradit tátu a zašla jsem příliš daleko. Dělala jsem mu kompletní servis, nic nemusel  - a přitom dostal všechno, co chtěl. Jeho docházka do školy se začala horšit. Učitelé si stěžovali, že chodí za školu a já ho kryla. Vždy jsem mu napsala dodatečně omluvenku, aby neměl potíže. Marek zpočátku děkoval a sliboval, že už to neudělá, ale později se neobtěžoval ani nic slíbit. Nakonec jsem byla ráda, že ho vůbec vzali na učňák. Přitom dříve měl dobré známky. Ale ani na tom učilišti dlouho nevydržel. V druhém ročníku odešel, prý ho to nebavilo. Já se to dozvěděla až o půl roku později. Tak dlouho jsem věřila, že chodí normálně do školy. On se místo toho poflakoval s partičkou na ulici. Kvůli škole jsem se hodně zlobila, ale nemohla jsem s ním nijak hnout, nakonec jsem rezignovala. Asi jsem se utěšovala, že se ke studiu časem vrátí. Nevrátil,“ pokračuje Helena.

Příběh dvacetiletého drogově závislého Marka se ničím neliší od těch ostatních. Stejně jako příběh jeho matky Heleny. Helena jako každá matka za svým dítětem stála, i když jí rozum velel jinak. Kdykoliv se ji rozezvoní mobil nebo večer někdo nečekaně zazvoní na její dveře, zatají se Heleně dech, protože se bojí, že je to policie. Aby ji oznámila, že se Marek někde předávkoval nebo provedl pod vlivem drog nějaký strašný zločin.

Nejdřív alkohol, potom pervitin

Marek je minimálně dva roky závislý na pervitinu, ale trvalo dlouho, než se k němu dopracoval: “Markovi bylo čtrnáct, když se poprvé opil. Tehdy jsem to brala jako klukovinu. Dostal pár facek a ráno kafe. Vím, že se scházeli za paneláky s tou jeho partičkou a popíjeli. To netrvalo nijak dlouho.  Myslím, že poměrně brzy přešel na marihuanu. Byl duchem nepřítomný, často se bezdůvodně divně smál a měl záchvaty hladu.  Pak naopak přestal zase jíst. To už asi vyzkoušel něco jiného, tvrdšího. Vím, že zhruba v osmnácti letech měl první zkušenost s pervitinem. Někdy měl slabší chvilky a byl to zase můj hodný Mareček, ale to byly opravdu jen chvilky. To pak plakal a říkal, jak ho to mrzí. Popisoval mi, že si nemůže pomoct, ale když si dá dávku, je to jako by pozoroval život z rychlého vlaku. Je svobodný a silný, má pocit supermana. Sliboval, že přestane. Pak vždycky někde zmizel, objevil se, když potřeboval peníze. Nejdřív si vymýšlel záminky, pak si už jen doslova říkal, kolik potřebuje. Oba jsme věděli, na co. Prosila jsem ho, ať se jde léčit, sama jsem mu to domluvila. Ale on nechtěl. Vyčítal mi, že je to má vina, že kdybych se s tátou nerozvedla, neskončil by tak. Pak zas prosil, že to potřebuje, jinak se mu něco stane, že je mu zle, že si koupí poslední dávku a pak půjde na léčení. Až jednou přišel a celý scénář se zase opakoval. A já řekla ne. Řekla jsem mu, že si musí vybrat. Buď se okamžitě sbalí a vypadne. Nebo může zůstat, já se o něj budu dál starat a pomůžu mu se z toho dostat. Doprovodím ho na léčení, vše zajistím. Slíbil mi to, když mu dám na poslední dávku. Ale já řekla prostě ne. Žádná poslední dávka nebude, viděla bych ho zase, až by potřeboval další. Buď tu zůstane a začneme to hned řešit, nebo může jít. Jenže -  on opravdu šel,“ ještě ani dnes tomu Helena nevěří.