Zapomínají  při své rozsáhlé  celosvětové vojenské aktivitě, že Ukrajina leží uprostřed civilizované Evropy, nikoliv v Africe. Že Ukrajina není Libye, Irák, nebo Sýrie či Egypt. Zapomínají, nebo možná ani nevědí,  že Ukrajina je obklopena  státy, ve kterých žijí  gramotní obyvatelé, kteří mají možnost si získat pravdivé informace a udělat si vlastní názor na věc, přestože jsou různými „pressstituty“ masírováni k jednotnému pohledu na události. Že je zde stále ještě základní školství na dobré úrovni. Že obyvatelé těchto zemí vědí dobře, co znamenal pro Evropu německý nacismus a jaké hrůzné následky této ideologie v podobě lidských obětí a zpustošeného území  se zde v polovině května 1945 začaly sčítat. Není na škodu si stále připomínat, že pouze na území Sovětského svazu Němci se svými spojenci zničili 70 tisíc měst, městeček a vesnic. Oficiálně uváděné ztráty jsou tyto:  6 milionů domů, 98 tisíc kolchozů, 32 tisíc továren, 82 tisíc škol, 43 tisíc knihoven, 6 tisíc nemocnic a tisíce kilometrů železničních tratí a silnic. Všeobecně přijímaný počet lidských obětí je 25 milionů, z toho dvě třetiny civilních obyvatel  (G. Roberts, Stalinovy války). Tato válka byla nejhroznější v dějinách lidstva a především díky obrovskému úsilí a obětem Ruska skončila vítězstvím  „Pravdy proti lži a nenávisti“

V roce 1989 jsem byla mezi těmi, kteří s nadějí  očekávali  výsledky politické změny a neuvědomovali si, že světová moc peněz je bezohlednější než ta komunistická a člověk je to poslední, co ji zajímá.  Od z počátku naivního, až po období zcela zprofanovaného socialismu, ve kterém se funkce i na nejnižších úrovních rozdělovaly nikoliv podle schopností jednotlivce, ale podle rudé knížky, kterou bylo tudíž záhodno vlastnit, ve kterém se v lidech z těchto důvodů pěstovalo pokrytectví  a přetvářka,  uplynulo čtyřicet let a my jsme byli rádi, že toto období skončilo.  Ale to vůbec neznamená, že člověk nemá povinnost vnímat kriticky to, co se děje nyní,  byť by byl  absurdně označován za  „ruďocha“ a „komunistu“, přičemž ti skuteční už mnoho let nosí jiné kabáty.  Z malých požárů, podobných  těm, které dnes hoří na Ukrajině, vznikají ty velké, které za sebou zanechávají spoušť  a milionové oběti.  Proto je tak nebezpečné nezjišťovat si a nebránit pravdu  hned v počátcích podobných událostí – z kopce rozjetý stroj lží a násilí se později zastavuje velmi těžko.

V době komunismu jsem měla možnost si přečíst u nás zakázanou knihu Alexandra  Solženicyna  „Souostroví  Gulag“ , kterou moje pětasedmdesátiletá  teta  elegantně přenesla přes letištní  celní kontrolu při svém návratu z Anglie.  Tato kniha se jistě nemalým podílem zasloužila o pád komunismu.  V této souvislosti je zajímavé, jak  A. Solženicyn  nahlížel na Ukrajinu  po svém návratu z emigrace. V roce 1998 napsal ve své knize „Rusko v troskách“ toto:

„S mnohými ukrajinskými nacionalisty jsem byl v padesátých letech zavřen v lágru a myslel jsem si, že jsme v upřímném spojenectví proti komunismu. V sedmdesátých letech v Kanadě a v USA jsem se jich naivně vyptával, proč se vůbec nestavějí proti komunismu, nic proti němu nedělají a přitom se tak ostře vyjadřují proti Rusku. Naivně, protože teprve po letech jsem se dozvěděl, že nechvalně proslulý americký zákon 8690 „O porobených národech“ byl tendenčně zformulován proti Rusům a podstrčen americkému Kongresu právě ukrajinskými nacionalisty (kongresman Dobrianski).  Podle toho, jak ukrajinští nacionalisté rozvíjeli svou teorii, začínali v ní převažovat nejdivočejší  krajnosti výkladů a výzev. Dozvěděli jsme se, že ukrajinský národ je „nadnárod“…V tomto duchu slavili ukrajinští nacionalisté ve Lvově v roce 1992 otevřeně výročí hitlerovské divize SS „Galicia“ (Halič). A ve Spojených státech to nevyvolalo výtky ani rozhořčení.  Na jejich konferenci v roce 1990: „Vyznáváme kult síly. Síla to je všechno“.  Kvůli tomu má Ukrajinské národní shromáždění (UNA) vlastní přepadové oddíly (UNSO) a heslo: „UNA do vlády, UNSO do šturmu“.  Na jejich konferenci v roce 1994: „Podporovat regionální separatismus v Rusku, aby se rozpadlo“.  A takovéhle protiruské stanovisko Ukrajiny je právě to, co potřebují  Spojené státy. Ukrajinské vládnoucí kruhy úslužně hrají do ruky americkému cíli oslabit Rusko, takže rychle došlo i na „zvláštní vztahy Ukrajiny s NATO“ i na manévry amerického loďstva v Černém moři. Mimoděk to připomíná nesmrtelný Parvusův  plán z roku 1915 využít ukrajinský nacionalismus k úspěšnému rozvrácení Ruska. Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik, že stačilo, aby Rusko vyhlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina ihned hrozivě reagovala: „To je válka.“

Dnešní taktická vstřícnost Západu nebude trvat věčně, nýbrž jen do doby, kdy přestane být nutná. Strategická chyba ukrajinských vládnoucích kruhů ve volbě státního cíle je a bude pro zdravý vývoj Ukrajiny stálou překážkou. Tento jejich počáteční omyl se nevyhnutelně a zhoubně projevuje jak v neorganickém propojení západních oblastí s východními, tak v pružné síle potlačovaného ruského jazyka, který dosud považovalo za mateřštinu 63 % obyvatelstva (12 milion, Kolik neefektivního úsilí budetřeba vynaložit na překonání těchto trhlin. Lidová moudrost praví, že cizí jmění štěstí nepřinese.

V samostatném rozvoji dej Bůh Ukrajině veškeré úspěchy. Chybou, která ji zatěžuje, je právě to neúměrné rozšíření o území, která před Leninem nikdy nebyla ukrajinská – dvě doněcké oblasti, celý jižní pruh Novoruska (Militopol, Cherson a Oděsa) a Krym. (Přijetí Chruščovova dárku je přinejmenším nepoctivé. Zmocnění se Sevastopolu navzdory nejen – o tom nemluvme – ruským obětem, ale i sovětským právním argumentům je státní krádež.) …

Kolik Rusů s hrůzou rozhořčením prožilo to bezmocné, nijak nezpochybněné, vzhledem k chabosti naší tehdejší diplomacie ani sebemenším protestem nedoprovázeném odevzdání Krymu během 24 hodin a jeho pozdější zradu při každém krymském konfliktu, stejně jako jsme beze slůvka námitky, bez sebemenších politických kroků odevzdali Sevastopol, démant ruské vojenské odvahy a slávy. Tento zločin spáchala naše vlastní zvolená moc, ale ani my občané jsme se k tomu včas nepostavili a teď se s tím nejbližší generace na dlouhou dohlednou dobu bude muset smiřovat. Vytlačení Černomořské flotily ze Sevastopolu je škodlivým výsměchem celé ruské historii devatenáctého a dvacátého století …

Na dnešní Ukrajině nelze ani pozvednout hlas za její federální uspořádání, které bylo s až nerozvážnou štědrostí přijato v Rusku …

Ne, nenapodobujme ukrajinské nacionalisty ani v hysterických hrozbách ani v nenávisti. Tu musíme přečkat jako nějakou duševní chorobu.“

Publikováno se souhlasem vydavatele.