historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
Turecké nálety na Islámský stát byly zatím 3 (slovy tři). Zato na kurdskou PKK – 300! Za zády „ředitele zeměkoule“ se to neděje. Za paraván špinavosti, kde si jeho „elity“ mastí kapsy, nahlíží americký portál Huffington Post.
„Gorbymánie“ už tu byla. Naivkům zůstaly oči pro pláč. Z vykuků nadělala „oligarchy“. „Corbymánie“ právě startuje. Míří přesně opačně. O Jeremym Corbynovi, aspirujícím na šéfa Labour Party, nabízíme zasvěcené stati hned dvě.
Prezidenta Porošenka políbila Štěstěna nadvakrát. Jak novým rezervoárem lidského inventáře, jejž poptává do války s Donbasem, tak šancí vylepšit prachbídnou demografii. Ironickými špílce neskrblí Dmitrij Sedov.
Za „pomoc“ ho má už jen „presstituce“ (jak se jí říká v Americe). Na Řecko valí hladový protektorát hlavně Německo. Jako prototyp, testovaný i pro reprízy. Tentokrát mu nahlíží pod kůži americký profesor Richard D. Wolff.
Řecký parlament spáchal harakiri. Tím víc to hrotí rozpory uvnitř vládnoucí SYRIZY. Lídr levicové opozice P. Lafazanis vyzval k „rozbití diktatury eurozóny“. „Podporovat premiéra Tsiprase už nebude“ ani předsedkyně parlamentu Z. Konstantopuluová.
Ameriku čeká další volební cyklus a spoustě lidí hrozí, že do něj investují mraky iluzí. „Tento systém se však už napravit nedá. Tohle je Řím roku 460. Tečka“. Píše Paul Rosenberg a dodává:
Když řecký ministr hospodářství Giorgos Stathakis vítězoslavně anoncoval „Tu dohodu máme!“, přišlo to každému, kdo si neamputoval rozum, k smíchu i k pláči. Stephen Lendman z Chicaga ty pocity artikuluje.
„Sýrie vítězí. Nehledě na krveprolití a tvrdý ekonomický tlak. Sýrie míří k vojenskému a strategickému triumfu a změní i Střední východ,“ srovnává profesor Tim Anderson, co viděl za dvou návštěv země.
Žebříček republikánů, soutěžících o Bílý dům, vede Donald Trump. Co na srdci, to na jazyku. Shazuje tím i „pravdolásku“. Politiku, které ta prolhaná žluč čte z pysku, totiž líčí - jako kněžku lásky za prachy.
Být Sýrie opravdu tím, zač ji vydává „mainstream“, musela Asadova vláda padnout už dávno. Do téhle „změny režimu“ se investuje teror všeho druhu. Nový manuál ze slepé ulice sepsala Brookings Institution.
Od hřibů, decimujících Hirošimu a Nagasaki, je to už 70 let. Nabobská legenda z nich dělá vynález spásy. Před tribunál fakt a svědectví ji žene Finian Cunningham. Je komentátorem The Mirror, The Independent a Irish Times.
Holport Washingtonu a Tel Avivu je ze žuly. Jonathan Pollard práskal rozvědce toho druhého. Ten první mu napařil doživotí. Pustí ho až 30 let nato. Tajenka trestu i milosti je jiná, než se nám kuká.
Proti verdiktu Nejvyššího soudu USA, rušícímu strop na „sponzoring“ voleb, už běží kampaň Sjednocení občané (Citizens United). Telefonickým interview ji podpořil i exprezident Jimmy Carter.
Palestinci jsou „chudí“. Ve „horních patrech moci mají nulový hlas“. Stíhá je „démonizace“. V „Americe se nenajde prezidentský kandidát, který by sháněl sponzory slibem, že podpoří Palestince“, píše Chris Hedges, mazák důstojné žurnalistiky.
V ruské mentalitě je sociální spravedlnost svorníkem už po staletí. Moc, jež to programově ignoruje, ztrácí legitimitu, píše akademik Sergej Glazev, Putinův poradce a přední kritik privatizační devastace.
„Generál Wesley Clark, velící NATO v době amerického bombardování Srbska, minulý týden navrhl, že ´neloajální Američané´ patří ´po dobu konfliktu´ do internačních táborů,“ píše Ron Paul, dřív letitý kongresman i uchazeč o Bílý dům.
Na džihád nesází jen Washington. Varšavský kompars mu funí v patách. To registrované partnerství si dělí role úměrně relativní síle. Kam míří jeho cíle – a jak dlouho se tím pinoží - mapuje Nikolaj Mališevskij.
Sergej Glazev, řádný člen ruské Akademie věd a Putinův poradce, patří k mozkům, jež suverenitu své země – v nejširším slova smyslu – hájí obzvlášť konzistentně. Tentokrát hlavně prizmatem sílícího zázemí, které si buduje v Asii.
Z tragické kapitulace Řecka je fait accompli. Tsiprasova vláda vzdala právě to, čím vyhrála volby, píše Emanuel E. Garcia, lékař původem z Filadelfie, žijící na Novém Zélandu.
Dezerce sice neminuly ještě žádnou armádu. Jsou-li však masovější, bývají i ilustrací, jak je to s důvody nasadit krk. CJ Hinke z WorldBeyondWar – „světového hnutí za skoncování s válkami“ – listuje hlavně kronikou amerických dezercí.
